Petr Holub: Zákon, který pomáhá všem
Jedním z předpokladů menšinové vlády je příslib, že sníží náhrady za církevní majetek. Tuto podmínku si stanovili komunisté a teď trvají na tom, že vládní strany ANO i sociální demokracie slib dodrží.
Mělo by to vyjít, maximálně hrozí zdržení, protože poslanci odloží projednání zákona, než ho zkonzultují s Ústavním soudem. Nemá přece smysl zavádět daně na náhrady církvím, když je může za pár měsíců opět zrušit ústavní stížnost opozice.
Petr Hartman: Jak dlouhá bude komunistická radost ze zdanění církevních restitucí?
Komunisté dovedou svůj boj za zdanění peněžitých náhrad vyplácených církvím do úspěšného konce. Alespoň co se prosazení příslušného zákona týká.
Církvím, zvláště té římskokatolické, chtějí komunisté uškodit, o tom nemůže být sporu, přesto se zdá, že nakonec bude mít jejich tažení opačný efekt. Křesťanské církve dnes trpí mnoha potížemi, nedostatek majetku k nim ovšem nepatří, případně patří k těm méně citelným.
Mnohem spíše se musí zamýšlet nad tím, jak by se měly znovu etablovat jako představitelky této společnosti, které přispívají k její kultivaci a k formulaci důležitých životních postojů.
Každý občan každé evropské země zná tradiční podobu křesťanského města nebo krajiny. Jejím důležitým, zpravidla klíčovým rozměrem jsou kostely případně menší sakrální stavby, které jsou svědectvím, že se tato země nebo tento národ obracejí k něčemu vyššímu, než je běžná starost o přežití.
Co říká Mefistofeles
Církevní restituce nejsou nadsazené, říká Roman Češka
Církev je dnes ve velmi podobné situaci, jako byla kdysi privatizace – přenastavuje se systémové prostředí. To jsou slova bývalého předsedy Fondu národního majetku Romana Češky, který dnes působí jako ekonom Arcibiskupství pražského.
Hlavní problém je v tom, že tyto tradiční stavby, které mají dát světu další rozměr, samy trpí vnitřní prázdnotou a mění se na velká muzea se spoustou exponátů, jejichž smysl už málokdo chápe. Je na církvích, aby tuto prázdnotu oživily, a je pravda, že se o to různými prostředky snaží.
Za hlavní překážku je možné považovat, že se o křesťanské náboženství už nikdo nezajímá. Tradiční ideologii vytlačily z veřejného prostoru pseudonáboženská hnutí nacionalistů a socialistů, a i když se tato hnutí vyčerpala, k církvi se vrací málokdo. Jak připomenout, že vůbec existujeme, to je oč církvím běží.
V tomto směru může boj o církevní restituce pomoci. Komunisté jako radikální socialistická strana chtějí znovu získat pozornost a potvrdit, že se drží tradičních zásad. Proti tomu nemůže nic namítat ani sociální demokracie, která se v Česku vždy deklarovala jako odpůrce římské církve.
Petr Hartman: Církevní restituce a lhůty pro jejich vyřízení
Lhůta pro posouzení žádostí o vydání majetku církvím se měnit nebude. Do doby, než vyprší, se totiž nestihne změnit příslušný zákon. Musel by se projednávat ve zrychleném legislativním procesu, což vzhledem k neutrálnímu postoji vlády není reálné.
Tyto strany se dnes potřebují utvrdit ve svých starosocialistických základech, především však levice připomíná, že křesťanství v této zemi existuje a že je třeba se nad jeho zásadami zamyslet. Debata o církvích může prospět i pravici, která má v české tradici silné nacionalistické základy a přinejmenším proti katolíkům se ostře vymezovala.
Teď mohou strany jako ODS a TOP 09 znovu promyslet své základy a nově definovat svůj vztah ke křesťanským hodnotám. Zvláště však boj o restituce upozorňuje, že církve ještě existují. Připomíná, že se nějak dokázaly vypořádat s útlakem komunistického režimu, zřejmě tedy mají nějaké hodnoty, za které stálo bojovat.
I kdyby přišly o část svého majetku, jejich cestu k vyšším hodnotám to neohrozí, pokud jim to ještě nemůže pomoci. „Té síly díl jsem já, jež, chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná,“ říká o sobě Mefistofeles v Goethově knize o Faustovi. Jakoby se dnes podle tohoto pravidla chovali komunisté.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.