Petr Holub: Vláda, která nemá v Evropě obdobu

Upozornil, že v Nizozemsku se loni jednalo o nové vládě sedm měsíců, také Německo je teprve před podpisem koaliční dohody, i když tam volby proběhly loni 24. září. „Takže nejsme nijak originální,“ uvedl Zeman. K tomu dodal, že on sám očekává druhý pokus o sestavení vlády s důvěrou někdy v červnu, Babišovi však žádný limit nedává.

Když politici nějakým věcným výkladem zdůvodňují své politické rozhodnutí, pak je vhodné tento věcný výklad prověřit. V Holandsku domlouval vládu dosavadní premiér Mark Rutte a opravdu s tím neměl snadnou práci, protože se hlasy rozptýlily ještě víc, než je v Nizozemsku zvykem. Vláda byla sestavena 26. října, šest měsíců a jedenáct dnů po volbách.

V Německu byly volby 24. září a to je přesně pět měsíců. Koalice je domluvena, ještě však čeká na výsledek vnitrostranického referenda v sociální demokracii. Němci tak budou rádi, když se vejdou do časových mantinelů, které nastavili Holanďané.

Tuzemský prezident očekává, že se termíny ještě protáhnou. Pokud se vláda ustaví a získá důvěru v červnu, pak budeme na nějakých osmi měsících. Stále se ovšem ještě dá tvrdit, že nejde o rozdíl kvality. Dva měsíce nejsou tak dlouhá doba. Nakonec je možné ještě připomenout vůbec nejdelší sestavování vlády, ke kterému došlo v Belgii v letech 2010 a 2011, které trvalo osmnáct měsíců.

Nizozemský premiér Mark Rutte vládl před volbami v březnu 2017, pak vyhrál volby a začal sestavovat vládu|foto: ČTK, Jakub Dospiva,ČTK

A kvalita demokracie se snižuje

Rozdíl proti zmíněným příkladům je jinde. V Holandsku, Německu i Belgii vykonávala funkci vláda, která přivedla zemi do voleb. Nizozemský premiér Mark Rutte vládl před volbami v březnu 2017, pak vyhrál volby a začal sestavovat vládu. Šest měsíců po volbách tedy přežívala jeho druhá vláda, než se mu podařilo domluvit třetí. To je i německý příklad.

V Belgii po volbách roku 2010 sestavovali vládu jiní politici než dosavadní premiér Yves Leterme, ten však byl po dohodě parlamentních stran nucen řídit svůj kabinet z předchozího období. Všechny zmíněné země tedy měly vládu, která získala důvěru od minulého parlamentu. V Česku by tomu odpovídalo, kdyby premiérem zůstal Bohuslav Sobotka. Volby sice prohrál, svého času ale důvěru od parlamentu získal.

V tomto směru je postup Čechů výrazně odlišný. Vládu převzal vítěz voleb, který však nikdy nezískal důvěru a vládne jen z pověření prezidenta. Tím tuzemská vláda vystupuje z obvyklých mantinelů zastupitelské demokracie. Sněmovna jí nevyslovila důvěru, nemůže jí tedy ani vyslovit nedůvěru a ztrácí tak svou kontrolní funkci.

Petr Holub|foto: Khalil Baalbaki

Najít v poválečné historii demokratických evropských zemí podobný případ je zřejmě nemožné, pokud se nechá stranou příklad Mirka Topolánka, který před desetiletím vládl jen s pověřením prezidenta ještě sedm měsíců po volbách. Ústavy většiny států takový postup vylučují a kde ho nevylučují, tam ho nikdo nevyužívá.

Jak známo, Babiš i Zeman mají ve společnosti relativně širokou podporu. Přesto se jejich postupem kvalita demokracie snižuje a nezbývá než si přát, ať se poměry v zemi vrátí k poměrům, které jsou v Evropě standardní. Protože dnes jsme opravdu mimořádně originální.