Petr Holub: Konec Evropy?

Do voleb v Evropském parlamentu to jsou ještě dva měsíce, přesto přitáhly největší pozornost ze všech dosavadních voleb do zastupitelského sboru Evropské unie, přinejmenším pokud jde o tu část populace, která se o politiku zajímá.

Jan Vávra: Kde jsou vítači a kývači?

První vlaštovky dávají tušit, že kampaň před volbami do Evropského parlamentu posune hranice toho, na co jsme dosud byli zvyklí a co pokládáme v parlamentní demokracii za normální a akceptovatelné.

Tím ovšem pozitivní zprávy končí, protože samotný důvod zájmu o eurovolby upomíná na nepříznivou situaci, do které se kdysi tak ambiciózní projekt společné Evropy dostal.

Předpovídat výsledky je těžké. Předem je ovšem jistá jedna okolnost, totiž že dvě dříve dominantní strany, tedy lidovci a socialisté poprvé přijdou v bruselském parlamentu o většinu. Mohou jen věřit, že společně obsadí 300 ze 700 poslaneckých křesel.

O sto křesel budou spojenými silami usilovat více či méně radikální levicově-ekologická uskupení, na stejný výsledek sázejí liberálové, pokud je posílí francouzský prezident Emmanuel Macron.

Nevolit Mečiara a Klause

Jiří Pehe: Výsledek českých eurovoleb je těžké předvídat

Před několika dny byl zveřejněn první průzkum volebních preferencí pro volby do Evropského parlamentu.

O 200 křesel ovšem usilují strany, které jsou konzervativní, populistické a obecně chovají k Evropské unii značnou skepsi. Patří mezi ně francouzská Národní fronta, Alternativa pro Německo, italská Liga, Právo a spravedlnost z Polska, Strana pro svobodu nizozemského populisty Geerta Wilderse nebo španělský Vox.

Dnes se sdružují ve třech frakcích, je však docela dobře možné, že se budou integrovat a snadno pak dají dohromady druhou nejsilnější skupinu v evropském parlamentu. Mohou ještě překvapit a dostat se přes zmíněnou hranici 200 poslanců relativně vysoko a pak by měli všichni euroskeptici dohromady víc než očekávaný vítěz, tedy Evropská lidová strana.

Hlavní problém s jejich vzestupem ovšem není v počtech poslanců. Za první vážný signál brexitu se dnes považuje rozhodnutí britských konzervativců z roku 2009, když opustili klub lidovců a založili nezávislou frakci.

Luboš Palata: Piráti, velká naděje i neznámá českých eurovoleb

Už dnes je Česká republika díky úspěchu zdejších Pirátů nejviditelnější pirátskou zemí v Evropě a společně s Islandem i na světě. V českých Pirátech se snoubí mnohé z toho nejlepšího, co na nás okolní země a národy obdivují.

Pokud se některá ze stran, sdružených po letošních volbách do euroskeptického klubu, výrazně prosadí v domácí politice, může svou zemi vést stejnou cestou, jakou otevřeli britští konzervativci.

Evropské volby nikdy nepřinesly žádné velké zemětřesení, a i když se letos očekává, tak nebude na Richterově stupnici příliš vysoko. Přesto mohou být předehrou ke konci Evropské unie, jak ji známe. Přesněji řečeno, jistě takovou předehrou budou, pokud se při nich neodhalí nějaký model, podle kterého by mohlo společenství evropských států dál fungovat.

Jistě posílí hlas stran, které se posunují k nacionalismu, a zástupci těchto stran se nakonec najdou i v klubu lidovců a socialistů. Neznamená to snad, že se znovu blíží období nacionálních konfliktů, spíše se Evropa pomalu začne rozpouštět, bruselské úřady obsadí průměrní lidé a společné instituce přestanou být respektovány. Evropská unie směřuje ke stejnému vyprázdnění, jaké svého času zažila československá federace.

Petr Holub|foto:Věra Luptáková, Český rozhlas

Mohou proti tomu evropští voliči ještě něco dělat? Tak zní otázka. Přeloženo do reálií rozpadu Československa, neměli by volit Mečiara ani Klause, kteří očividně dávali přednost silné pozici ve své části federace před zájmy federace samotné. Samozřejmě, volby dávají volnou ruku i těm, kdo chtějí návrat nacionálních států.