Petr Holub: 28. říjen v Gmündu

Na nákupy do obchodních řetězců se totiž vypravili nejen místní z okruhu dvaceti kilometrů, ale také Češi chtěli využít nabídku obchodů, které leží jen pár set metrů od státní hranice.

Na parkovišti byla zhruba třetina vozů s českou značkou, když ale člověk zabrousil do diskontního supermarketu Hofer, čeština převládala. Mohlo to ovšem být i tím, že Češi byli v obchodu nezvykle hluční.

Jednak překvapeně reagovali na ceny za čokolády, olej nebo sušenky, které skutečně stály jen pár centů, zároveň se cítili nejistě a snažili se držet při sobě, aby se náhodou v cizině neztratili. Už méně návštěvníku z Čech prohlíželo nabídku obuvnického řetězce Deichmann, aby mohli porovnat rozdíly proti českému Deichmannovi, jiní si chtěli užít módní obchod Vögele, který v Česku nemá žádné pobočky.

Čtěte také

Místní reagovali na všechen český ruch a povyk s určitou mírou podráždění, ke konfliktu však měli všichni daleko, protože i Rakušané dobře věděli, že mohou na nervózních Češích vydělat. To se tedy přihodilo v den, kdy Češi měli státní svátek, při kterém slavili nezávislost získanou právě na Rakousku.

Oslava českých národních hodnot nákupem v Rakousku je svědectvím o celé řadě rozměrů současného života. Jednak se ukazuje, že se ceny spotřebního zboží mezi východem a západem do značné míry srovnaly.

Jiří Ernest - Pohraničí, Rozdělené město - České Velenice|foto: Jiří Ernest

Navíc jsou německé řetězce očividně lepšími obchodníky a konkurovat jim nedokážou Češi, ani Vietnamci, kteří dříve naopak lákali nízkými cenami Rakušany z Gmündu do přilehlých Českých Velenic.

Lacině řetězce v Gmündu dokonce dokážou přilákat zákazníka až z Českých Budějovic, protože ani obchody v krajském městě nemají dostatečně kvalitní nabídku.

Na státní svátek se také ukázalo, že Češi stále neumějí německy a že se tedy i pár metrů za svými hranicemi cítí nejistě. Na druhé straně předpokládají, že jim místní nerozumějí. Proto mluví hlasitěji než doma a často dávají najevo určitý druh buranství, když kritizují nabídku v obchodech, které se jim nelíbí nebo které jsou příliš drahé.

Čtěte také

Určitou averzi cítí i Rakušané, i když ji nedávají najevo. Z rozhovorů s nimi vyplývá, že si stále dobře uvědomují rozdílnou historii obou národů v posledních desetiletích. Vždyť čeští nákupčí jsou často lidé, anebo potomci lidí, kteří ještě před pětadvaceti lety stáli po zuby ozbrojeni na společné hranici a jen čekali na rozkaz, aby se zbraní v ruce vtrhli do mírumilovných městeček a obcí v rakouském pohraničí. Tato averze je ostatně mnohem víc rozšířená v Bavorsku.

Důležitý je fakt, že Češi tento opatrný postoj Rakušanů vůbec nechápou. Rakušané prošli více či méně dokonalou reflexí své vlastní složité minulosti, Češi dosud setrvávají na stanovisku, podle kterého jsou jejich dějiny příběhem hrdého národa, který sice zažil řadu ústrků například od Rakušanů, vždy je však statečně překonal.

Žádná reflexe není třeba ani ve vztahu k období, kdy jsme byli aktivní součástí agresivního sovětského bloku. Však jsme si pod komunistickým útlakem vytrpěli své, zatímco Rakušané si pohodlně užívali v Rakousku. Z tohoto pohledu není absurdní ani fakt, že rozpačití Češi nakonec slaví státní svátek nákupem v zemi odvěkých nepřátel.