Petr Hartman: Důchodová reforma na věčné časy a nikdy jinak

Senioři (ilustrační foto)
Senioři (ilustrační foto)

Čím více se člověk blíží důchodovému věku, tím více ho zajímají informace o tom, s jak vysokou penzí bude moci počítat.

Pokud by přitom vycházel z výroků politiků, musel by mít pořádně zamotanou hlavu. Z jejich úst totiž opakovaně zaznívají už léta protichůdná slova týkající se důchodové reformy. Například o tom, že bez reformy nebudou mít lidé řádný důchod, se kterým by dokázali důstojně vyžít ve stáří. Nebo naopak, že tuzemský důchodový systém je stabilní, dlouhodobě udržitelný a žádnou zásadní změnu nepotřebuje.

Petr Hartman: Důchodová reforma neláká veřejnost

02875449.png

Průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že lidé se příliš nechystali vstoupit do tzv. druhého důchodového pilíře. Svoji nechuť zdůvodňovali malou důvěryhodností i srozumitelností tohoto systému. Vzhledem k varování opozice, že po nástupu k moci tento způsob spoření na penzi zruší, nebo alespoň zásadně změní, nebylo se čemu divit.

Pro zmiňované lidi, kteří se odchodu do penze přibližují, nemá smysl podobné debaty vůbec sledovat. Pokud by nějaká reforma byla skutečně přijata a dlouhodobě platila, stejně by se jich netýkala. Dopad by měla na budoucnost mladých lidí. Ti však na financování svého života v penzi většinou nemyslí a debaty o penzijní reformě je de facto nezajímají.

Přesto politici mají potřebu o ní opakovaně mluvit. Při nástupu nového kabinetu bývá toto téma jednou z důležitých součástí vládního programu. Většinou zůstane u slibů a vytvoření komise, která se dopracuje k nějakému závěru. Politici ho vezmou na vědomí a na jeho prosazení se většinou stejně neshodnou. Výjimkou byl vznik tzv. druhého pilíře, který však nepřežil hned první výměnu vládní garnitury.

Bez důchodového systému

Tomáš Procházka: Česká společnost, důchodová reforma a věková diskriminace

Samota a stáří

Každý si přeje dlouho žít, ale nikdo nechce být starý. A tento věčný rozpor, vyjádřený slovy klasika, bohužel nevyřeší nikdo. Dokonce ani tak všemocný muž jako je Andrej Babiš.

Česko tak stále přešlapuje na místě. Přesto politici potřebují vykázat určitým skupinám voličům, že se o výši jejich současných nebo budoucích penzí starají. Za důchodovou reformu tak svým způsobem vydávají i nejrůznější jednorázové změny, které mají k  dlouhodobě udržitelnému financování penzí daleko.

Názorným příkladem může být snaha Babišovy vlády mírně zvýšit příjmy lidem pobírajícím nízké penze. Dosáhnout toho chce zvýšením pevné části důchodu, která nezáleží na počtu odpracovaných let a penězích, které jedinec odvedl na příslušných odvodech ze svých příjmů. To by se pochopitelně netýkalo všech. Podle dostupných propočtů by si tímto způsobem naopak mohli mírně pohoršit všichni, kteří berou více než 11 200 korun.

Nejde tudíž o nastavení systému, který by lidem zaručil udržitelné financování penzí v takové výši, která by jim umožnila důstojný život ve stáří. Zároveň nejde o změnu, která by zmenšila závislost na výplatě penzí výlučně od státu.

Petr Hartman

Za zásadní změnu systému nelze rovněž považovat polemiku o tom, zda by o tisíc korun vyšší důchod měli pobírat senioři starší 85 let, nebo všichni lidé, kteří čerpají důchod už minimálně 25 let. O tom se momentálně přou senátoři s poslanci. Pokud jejich spor bude trvat delší dobu, od začátku příštího roku si nepřilepší nikdo.

Lidé tak momentálně mají jistotu, že se v dohledné době nedočkají takového důchodového systému, který by jim zaručil důstojný život v penzi a byl dlouhodobě udržitelný.