Tomáš Procházka: Česká společnost, důchodová reforma a věková diskriminace

Samota a stáří
Samota a stáří

Každý si přeje dlouho žít, ale nikdo nechce být starý. A tento věčný rozpor, vyjádřený slovy klasika, bohužel nevyřeší nikdo. Dokonce ani tak všemocný muž jako je Andrej Babiš.

Vlastně mu teď můžeme být vděční, protože nakonec svolil pozastavit - alespoň dočasně - ambiciozní důchodovou reformu, kterou před pěti lety vyhlásila vládní koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných.

Ministr práce a sociálních věcí Drábek se tehdy nechal slyšet, že hranice pro odchod do důchodu bude progresivně stoupat tak dlouho, “dokud ji nějaká další vláda nezastaví.” Zaplaťpánbůh, jeden takový kabinet se konečně našel. Hranice pro odchod do penze je aktuálně stanovena na 65 let.

Nicméně realita českého pracovního trhu jakékoliv rozhodnutí v této věci už předem hendikepuje, ba dokonce invalidizuje a činí ho a priori v podstatě absurdním. Šedesát pět, šedesát sedm nebo třeba sedmdesát - je to beztak jenom hra s čísly a tabulkami.

V situaci, kdy drtivá většina zaměstnavatelů zcela otevřeně upřednostňuje takzvaný mladý a dynamický kolektiv, a kdy se i přes historicky nízkou nezaměstnanost firmy zbavují zkušených a kvalitních lidí nad 50 jakožto nepotřebných, aby pak na nejrůznější benefity raději složitě lákaly mladé absolventy - v této situaci je handlování s věkovou hranicí zcela bezpředmětné.

Čeští politici se už tradičně s oblibou ohánějí čísly z vyspělých evropských zemí nebo dokonce ze zámoří. Ano, ta čísla jsou sama o sobě nezpochybnitelná, leč chytře vytržená z kontextu.

Andrej Babiš

Další nárůst důchodů

V Německu, v Rakousku, ve Francii a dokonce i ve Švédsku, považovaném za mekku sociálních jistot Evropy, se pravda nechodí do důchodu v sedmdesáti, nicméně pravidla jsou tam jasně daná, a to stále přísnější a méně solidární než je tomu u nás.

Nemá smysl oponovat tím, že takzvaná “doba dožití” je v těchto zemích přece jen vyšší, neboť v úrovni lékařské péče už opravdu příliš nezaostáváme. Český problém netkví v chybně zpracovaných statistických datech či nesprávně vyhodnocených demografických křivkách, nýbrž ve způsobu myšlení a skryté diskriminaci, která se u nás tiše praktikuje už od poloviny 90. let.

V těch zemích, jež jsou nám dávány za příklad, je padesátiletý člověk, ovládá-li své řemeslo, na vrcholu profesních sil, je navíc pro ostatní vzorem, a dostává se mu proto patřičného uznání, neboť zaměstnavatel si dobře uvědomuje jeho skutečnou cenu. Cenu jeho vědomostí a zkušeností.

U nás se naopak takový člověk nezřídka stává spíše terčem posměchu, leckdy i psychického teroru. A vždy se najde dost důvodů k tomu, aby se stal pro firmu nerentabilním, neperspektivním a tím pádech i nepotřebným. Dokud si naši zaměstnavatelé tento svůj omyl neuvědomí nebo nebudou patřičnou legislativou dostatečně motivováni k tomu, aby si ho uvědomili, pak jsou jakékoliv číselné rošády s věkovou hranicí a jejího průběžného přehodnocování směšné a tudíž zcela bezpředmětné.

Jaromír Drábek

Jediným konkrétním důsledkem takovéto politické hry bude další nárůst předčasných a zejména invalidních důchodů, jejichž průměrný počet řadí už nyní Českou republiku na jednu z čelních pozic nejen v Evropě.

A protože jsem začal citátem, dovolte mi, abych jím i skončil. “Umění není zestárnout, umění je to snést.” Je hned poznat, že starý dobrý Goethe byl v českých zemích častým hostem.