Petr Fischer: Sto let mrtvý Kafka jako terapie
Rok 2024 bude opět rokem české hudby: Dvořák, Smetana, Janáček ti všichni jsou ve svých životních datech nějak spojeni s letopočtem se čtyřkou na konci. Dvě stě let od narození Bedřicha Smetany, které si připomeneme hned na začátku března, by ale nemělo zastínit červnové výročí sta let od smrti spisovatele Franze Kafky.
Smetanova lyrická zpěvnost možná kdysi organizovala obecný hudební vkus české společnosti a není vyloučeno, že ho formuje dodnes. Kafka však otevřel dveře do pozdního moderního světa, v němž žijeme dodnes. A v němž se pořád tak úplně nevyznáme. Kafku tedy můžeme číst jako současníka, Smetana je přece jen spíše romantická vzpomínka na minulost.
Čtěte také
Smetanova hudba nabízí návrat do bezkonfliktnosti, v níž i vážné střety nakonec splynou v harmonii. Kafkovy konflikty zůstávají otevřené, nemají řešení, dokonce je pro život (u Kafky je to život-psaní) žádoucí, aby je neměly.
Proto také Kafku v Čechách objevila až 60. léta spojovaná s pocitem absurdity a marného boje s totalitní klecí, která ale díky objevu absurdity paradoxně praskala.
Čtěte také
Kafka se tehdy stal věčným existencialistou, ale také hned někým, kdo velmi přesně popisuje dopad strojové organizace moderní společnosti na psychiku lidí, kteří v ní žijí. Tak se definoval „kafkovský svět“, krajina komplikovaného ne-smyslu, kterou tento pojem dodnes připomíná a slovo „kafkovský“ právě takto zdomácnělo i v dnešním světovém jazyce číslo jedna.
Kým je ale Kafka dnes? Mluví ještě k tomu, v čem žijeme dnes my? Vypovídá ještě něčím jiným než svou přecitlivělostí, která je dnes vlastní celé společnosti, jež hledá útěchu v útěku k záchranným brzdám v podobě odborných skupinových psychoterapií a návodů ke zvyšování odolnosti? Je Kafka jako terapie?
Permanentní čtení
Kafkovi hrdinové, i spisovatel sám, ztroskotávají na tom, co je masově považováno za život, přičemž oni sami neomylně cítí, že, kunderovsky řečeno, „život je jinde“. Jedinec svou originalitou neobstojí proti anonymitě nezastavitelného Stroje, který organizuje masy, a když se o to někdo snaží, je sražen k zemi.
Čtěte také
Kafkovi hrdinové se bouří proti všudypřítomnému programu, který tento Stroj Společnosti má, ale nikdy nedokážou z tohoto Stroje úplně vystoupit. Chtějí, ale nemohou, protože bez Stroje vlastně není možná lidská společnost. I po pádu komunistické totality je toto kafkovské napětí stále součástí pozdní moderny.
„Jedním z nejúčinnějších svodů zla je výzva k boji,“ zapsal si Kafka do svých Aforismů. Vidíme dnes, že to platí ve vnějším světě, ve světě války, v němž se ve 21. století opět učíme žít, neplatí to ale ve vnitřním světě, kam Kafka směřuje většinu své energie.
Ale kde, jak a proč bojovat? „Jsme hříšní nejen kvůli tomu, že jsme jedli ze stromu poznání, nýbrž také kvůli tomu, že jsme dosud nejedli ze stromu života. Stav, v němž se nacházíme, je hříšný nezávisle na vině,“ praví Kafkův 83. aforismus.
Tato zdánlivě mystická zpráva budoucím generacím je vlastně tou nejlepší předehrou letošního Kafkova smrtelného centenaria. Kafka není žádný „depresák“, jak ho všichni od šedesátých máme rádi, nýbrž veselý filozof života, života, který se vzdor žití tak rád skrývá.
Smetanova krásná hudba minulosti stojí za výroční oslavu, Kafkova hudba současné budoucnosti za permanentní čtení.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
