Petr Fischer: Němá čísla aneb Slib lepšího života víc než růst mezd a HDP

Čtěte také

Julie Hrstková: Minimální mzda? Doporučení, kterým se neřídí ani stát

Ani zaručené recepty, jak vyhrát volby, už nefungují. Clintonovo – „Je to v ekonomice, hlupáku“ –, ztratilo své univerzální kouzlo.

Donald Trump sice nabízel ekonomická hesla, a mluvil o tom, že vyzdvihne americkou ekonomiku z popela, kam ji přivedla Bidenova administrativa, k palmě vítězství ho však dovedly kulturní války, tedy odpor k nekonečné emancipaci identit, narušující dávný konzervativní konsenzus, a odpor k migrantům.

Emoce nad realitou

Americká ekonomika před volbami naopak slušně rostla, jenže Trumpovi se podařilo vytvořit dojem, že dochází k recesi, ačkoliv čísla mluvila jinak. Takzvaná vibecession, tedy dojem či pocit recese, která ve skutečnosti není, byla podstatnější než ekonomická realita.

Čtěte také

Moskva při jednáních vždy hovoří o obchodu. Trump totiž na byznys slyší, myslí si rusista Svoboda

Emoce a dojmy vyhrály nad konzumními pudy. Dá se to říct i ekonomicky: Dražší pivo porazilo růst HDP a reálných mezd.

Česko na tom je před parlamentními volbami podobně. Hospodářské ukazatele rostou, dokonce více než se čekalo. Hrubý domácí produkt ve druhém čtvrtletí vyskočil o 2,6 procenta, což nebylo dlouho k vidění.

Jedná se o růst tažený spotřebou domácností, tedy jistým konzumním sebeuspokojováním, jež roste zejména proto, že už dva roky nabývají na síle reálné mzdy, které se tak konečně dostaly na předcovidovou úroveň roku 2019. K tomu – také konečně – přicházejí zprávy o velkých zahraničních investicích, třeba té Toyoty nebo Panasonicu.

Pozitivní zprávy pocity nepřehluší

To vše je pravda, toto je ekonomická realita čísel, realita psychologického naladění je ale jiná. Stačí otevřít sociální sítě a vyvalí se hlasité stesky nad tím, jak katastrofická situace tu je, celá země rozkradená, lidé na hraně chudoby, předražené potraviny, drahá elektřina, vše se hroutí a padá.

Čtěte také

Petr Fischer: Hranice mravní degradace vítěze

Když takovýto refrén rezonuje celou zemí dva tři roky, těžko ho měsíc před volbami přehluší pozitivní statistické zprávy a volání, že už je po krizi, že se ji vládě a vlastně všem podařilo překonat.

Strategie „spálené země“ funguje dnes dokonce lépe než na konci 90. let, kdy ji v boji s ODS použil sociální demokrat Miloš Zeman, tehdy ovšem na pozadí klesajících čísel růstu, rostoucí nezaměstnanosti, krachujících bank a vážných otřesů české měny. Dnes se tak děje v době konjunktury, vyrovnání inflace a násobně většího konzumního růstu.

Sliby, že bude líp, se naplní snadněji, protože líp nemusí být v číslech, ale jen pocitově. Česká vibecese se ale v mžiku v číslech promění v zázračný ekonomický růst a směřování k lepšímu životu.

V ekonomice to není...

Existuje navíc velká naděje, že při slušném aktuálním rozjezdu ekonomiky čísla porostou dál. A že to stejně jako tento růst nemusí být úplně prací vlády, jakkoliv si růstové zásluhy ta budoucí – zřejmě Babišova (ANO) – i ta současná Fialova (Spolu) vždy rády přivlastní.

Petr Fischer|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Ne, v ekonomice to není, hlupáci. Je to v mysli lidí, ve vyvolání pocitu nespokojenosti a budoucí naděje na vylepšení. Strategie „Lepší život“ se jeví životnější než „Antibabiš“ či „Stát na správné straně“. Ačkoliv, kdo ví. Volby jsou až na začátku října a do té doby se leccos ještě může zlomit. V ekonomické představivosti voličů už ale sotva...

Autor je komentátor časopisu Euro