Petr Fischer: Na pařížské vlně modernity
Když na národním francouzském stadionu v Paříži kroužek vybraných sportovců z pěti kontinentů s šéfem Mezinárodního olympijského výboru Bachem symbolicky sfoukával olympijský oheň, rozběhly se okamžitě úvahy, jaká že olympiáda to byla pro Česko?
Čtěte také
Na nejkrásnější a divácky nejúspěšnější olympiádě 21. století nejhorší český medailový výsledek v dějinách! Přesto tři zlata, v kanoistice tak trochu čekaná; dva bronzy v šermu a v ženské oštěpu, oba divoké a velmi šokující. Zklamání v řadě disciplín, celkově zřejmě malý drajv a dynamika.
Komentátor ČT Michal Dusík také hned v přenosu věděl, že to chce větší podporu sportu, tedy zřejmě více peněz na sportoviště, do příprav mládeže a tak dále a tak podobně.
Chybí sportu opravdu jen peníze?
A měl pravdu: pohled do statistik optimistický není. Země, která vydává na sport 0,0075 procent objemu své ekonomiky, asi opravdu nemůže chtít zázraky, jakkoliv jistě neplatí, že za medailemi jsou jenom peníze.
Čtěte také
V Polsku je měli a neuspěli, a dopadli hůř než česká výprava. V Maďarsku je měli a úspěch byl veliký. Ne, že by to další země v Evropě nějak proti Čechům přeháněly, ale i průměr EU 0,4 procent HDP na sport je pro české poměry něco, jako nedosažitelný vrchol Himálají.
Problém také nakonec není v tom, že nedokážeme odpovídajícím způsobem podpořit a zabezpečit reprezentační družstva nebo vynikající jednotlivce. Problém je místo sportu v celé společnosti, kde se buduje základna pro vrcholový sport v dalších desetiletích.
Zdá se totiž, že sport plní v Česku stále více roli hojně pozorované zábavy než aktivně prováděné činnosti.
Čtěte také
Lidi v Česku baví víc sport divácky konzumovat, než ho provozovat – je to radost dívat se, jak to těm lidem jde – natož aby se sportovní aktivita stala pevnější a hlubší součástí školních kurikul.
Na to také olympiáda vždycky neomylně upozorní, třeba i skrze ty proklaté i milované medaile. Dynamické společnosti pozdně moderní doby mají tělesnou kulturu od malička v centru zájmu v celém systému vzdělávání, od základních škol po vysoké, spolu s ostatními součástmi výchovy, včetně umělecké. Není něco první a ostatní někde vedle.
Důležitý je komplexní rozvoj. To je, ukázala i Paříž, momentálně cesta k úspěchu v globálním měřítku.
Buď se přizpůsobíme, nebo zůstaneme diváky
Přeceňovat počet medailí – a dělat z jejich malého množství osudovou ukázku pádu kdysi úspěšné země, také nejde. Několik nečekaných čtvrtých či pátých míst – to mohly být klidně medaile, sport nefunguje podle algoritmu.
Místo medailí je proto dobré vidět právě moderní společenské trendy, které k nim vedou. Je pozoruhodné, možná příznačné, že na malý počet medailí, který dokládá údajný český pád, často poukazují lidé, kteří modernitu odmítají a brání „staré dobré časy“, aby věci byly, tak jako vždycky.
Paříž ukázala, že nebudou, ať na údajný úpadek modernity budeme žehrat jakkoliv. Nikdo na nás čekat nebude. Buď se dynamicky po svém tvořivě přizpůsobíme, nebo zůstaneme jen diváky dění. Ve sportu i jinde. A budeme žít ve světě minulosti, který sice už dávno neexistuje, ale zato je v něm teplo a klid.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
