Petr Fischer: Kdož sú čeští evropští bojovníci
K práci politického komentátora patří i to, občas vidět věci, na něž by se dobrovolně nikdy nedíval. Jedním z příkladů takové „oběti v zájmu veřejnosti“ jsou předvolební spoty politických stran a sdružení.
Nabídka před letošními evropskými volbami je velmi šťavnatá, jde tedy o poměrně zajímavou veřejnoprávní zábavu, s několika velmi povedenými vstupy. Stranu mimozemšťanů, kteří se dívají na EP z nadhledu, trumfuje strana Mourek, kutilský občanský spolek zjevně velmi chytrých a nadaných lidí, až se člověk musí ptát, proč chtějí do politiky. I od nich je to oběť, ale to už by bylo na jiný komentář.
Čtěte také
Z reklamních spotů, ale i z debat s kandidáty, kteří jsou v průzkumech mezi těmi, kdo budou zřejmě opravdu vy-volení do Evropského parlamentu (EP), je nicméně nápadná jedna okolnost. Většina kandidujících jde do Bruselu bránit české národní zájmy, ačkoliv v EP mají zastupovat démos či lid evropský, který, jak se stále častěji jeví v potřebě obran a bezpečnosti, ale i v nutnosti konkurenceschopnosti vůči jiným mocnostem, asi opravdu nějakým způsobem existuje.
Z až příliš mnoha klipů se zdá, že proběhnou spíše české parlamentní volby, jen jaksi prostřednictvím instituce sídlící v Bruselu. Nejzábavnější je pak jistá strana nabízející průměrný plat 70 tisíc a průměrný důchod 50 tisíc, jen jaksi není jasné, jak k tomu má pomoci hlasování EP.
Europe first
Vztahování se k Evropské unii je v mnoha ohledech opravdu typicky české. Po úvodním jasném ANO společné Evropě pokračujeme nekonečným proudem tisíce NE. Proto se také do Evropského parlamentu opět jde „bojovat proti bruselskému diktátu“, „zastavit zelené šílence“, „ubránit republiku před migrací“, „bojovat za mír proti válce“, „bránit českou identitu před progresivisty“, „odmítnout euro“, které nám ale nikdo nevnucuje, protože jsme se k němu před dvaceti lety sami rozhodli, jenže pak bohužel nebyla vhodná chvíle a EU je navíc od té doby úplně jiný klub.
Čtěte také
Zatímco v českých parlamentních volbách se slibují dávky, různé sociální operace a jiné programy v oblasti školství nebo zdravotnictví, ve volbách do EP se slibuje prakticky jen to, že moc Evropy k nám domů nepustíme.
Téměř nikdo nenabídne konkrétní program, co za dalších pět let udělat, kam se posunout, jaká opatření pomůžou zvýšit ekonomický výkon Unie. I po dvaceti letech členství v Unii převládá obranný postoj, odmítání všeho a všech, kteří chtějí společnou Evropu vyzvednout na mapě světa mezi klíčové mocnosti globálního společenství, protože tím by byla – čert ví proč – ohrožena naše suverenita.
Klausovský „neismus“ (ne, ne, ne), který se v Česku ve vztahu k EU zadřel pod kůži i lidem jinak přemýšlivým a rozumným, dál ovládá zvláštní druh českého evropanství: cítíme se samozřejmě jako Evropané, jsme přece mimořádně kulturní země s mimořádnými dějinami, jakmile ale máme toto evropanství nějak rozvíjet, nemáme žádnou představu, jen všudypřítomné NE.
Evropský parlament není soubor národních podparlamentů, které pak společně nějak rozhodují. Je to jedno celistvé těleso, jehož zájmem je či by měla být budoucnost společné Evropy. „Europe first“, nikoli národní státy first, což by mělo platit i při formulování volebních programů. Už tento „drobný“ posun v postoji pomůže Evropské unii v další geopolitické emancipaci. Najít více ANO, to je úkol dne. NE máme z posledního čtvrtstoletí dost a dost.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
