Petr Fischer: Flákání poslance Volného

25. leden 2021

Trapná a směšná rvačka v parlamentu, česká fackovaná o mikrofon. Dříve by se řeklo, že v demokraciích civilizovaných zemí by se něco takového nestalo. Po vpádu davu do amerického Kongresu a podobném miniútoku na Bundestag se už takové generalizace nikdo dovolit nemůže. O čem to svědčí, je zřejmé: v politice přituhlo po celém světě, nejen v opticky nekulturním Česku.

Problémy s politickou kulturou má celý demokratický svět, a to zjevně proto, že slovo demokracie se začalo chápat velmi volně jako vláda libovůle lidí, kteří dostali od lidu svůj mandát a kteří mohou v zájmu lidu dělat a říkat cokoliv.

Čtěte také

I poslanec Lubomír Volný (nezařazený, zvolený za SPD), který rozdával své, už teď nepochybně kultovní „flákance“ v prostorách jednacího sálu sněmovny, se oháněl svým lidovým oprávněním. Jako zástupce lidu se dožadoval slyšení, přestože bez roušky v přímém přenosu porušoval vládní nařízení proti covidu, když už si nebudeme všímat pravidel slušného diskutérství, jež poslanec Volný nedodržuje nikdy.

Kdyby totiž maximy demokracie chápali stejně jako Volný všichni, mohlo by se panu poslanci snadno stát, že odejde ze sněmovny s mnoha flákanci od ostatních, což by se mu jistě nelíbilo. Staré dobré pravidlo „nečiň druhým to, co by ti samotnému nebylo příjemné“, to už je panu poslanci evidentně úplně volné.

Demokracie je diskuse

Smát se tomu již nelze. Chování poslance Volného totiž není důsledkem hulvátství jednoho bodrého chlapa ze severu Moravy, nýbrž projevem rychlého hrubnutí demokratické rozpravy obecně, nejvyspělejší země nevyjímaje. Demokratická debata nebyla nikdy žádná selanka, ostatně je to dobře, protože zákonodárci by se měli umět slovně poprat o správnost svých postojů a politických návrhů, a kdo dělá politiku jenom hlavou a ne srdcem, měl by s ní rovnou přestat.

Čtěte také

Nikdo se tedy nediví, že od řečnického pultu často padne peprnější slovo, proto je ostatně také projev ve sněmovně chráněn generálním pardonem, pokud tedy poslanec nevyzývá k trestnému činu či převratu. Přidávat ke slovům pěsti, to už je překročení rámce parlamentu, protože ten je tu od toho, aby vnější agresivitu, vedoucí k permanentní občanské válce, zprostředkovával do obecně přijímaných slovních půtek, podobně jako soudce, zástupce, státu, zprostředkovává na soudu osobní pomstu do výrazu spravedlnosti.

V posledních letech se ale mocenské boje zprostředkovávají stále obtížněji. Diskuse přitvrdily i díky uvolněnosti formální, kdy se sprostého nadání či „vole“ dočkáme běžně od prezidenta, premiéra nebo hejtmana, přičemž se to často hodnotí jako osvěžující obveselení či rozmar. Veřejná debata zhrubla i vlivem sociálních sítí, které svou vylučovací strategickou podstatou, dramatizující každou hádku, dělají z diskusí osudovou bitvu přátel a nepřátel.

To by samo o sobě nebyl problém, kdyby se toto vylučování druhých nepřeneslo ze sítí do praktické politiky, kde plní roli jediné globální ideologie: vytvořit, označit a nafouknout obraz nepřítele a dělat vše pro jeho zničení, tak popisoval Umberto Eco jedinou ideologii dneška, na niž slyší politici a s nimi i jejich lid.

Šéfredaktor stanice Vltava Petr Fischer

Volného poslanecké flákání není jen výzvou k propuštění jednoho poslance, který porušil ústavní dohodu s lidem, jenž ho nevysílal do sněmovny, aby se tam fyzicky bil. Je také voláním po uklidnění příliš hysterické veřejné debaty, kterou je třeba proměnit z ostré bitvy osobních nepřátel ve férové potýkání soupeřů.

Pokud tedy pořád platí, že demokracie je diskuse, bitva konkurentů, v níž se neflákáme pěstmi a dlaněmi, nýbrž přesnými, i když někdy dosti osobními a štiplavými argumenty.

Autor je komentátor časopisu Euro

autor: Petr Fischer
Spustit audio