Petr Fischer: (Ne)křesťanská úvaha o velikonočním skoku po pomlázce
Říká se, že Česko není zemí bezvěrců, nýbrž něcistů. Věříme v něco, co je nad námi a nějakým způsobem, více či méně ovlivňuje běh světa. Není to křesťanský Bůh, protože ten je příliš spjatý s určitou věroučnou a úřednickou strukturou, kterou většina cítí jako ideologickou a tím i svazující.
Křesťanská zvěst nového života, vtělená do svátků Velikonočních, přesto nějak zůstává živá: nejčastěji ve velmi široce ezotericky chápaném „životě po životě“, který je odpovědí na tajemství jinak viditelně velmi nesmyslné existence. K čemu by to všechno lidské snažení bylo, kdyby život nějak netrval dál?
Čtěte také
Symbolika zmrtvýchvstání dává smysl i smrti. Umíráme, abychom znovu žili, ať už si to vysvětlujeme jakkoliv. Čeští něcisté respektují tento pohyb, i když se přímo neodkazují ke křesťanské nauce. Ani konzervativní česká vláda, která neustále hovoří o národě, vlastenectví a tradici a skutečných západních hodnotách, o křesťanství nezavadí.
Dává přednost falešně prožívanému folkloru a tradičním řemeslům, tak jako většina českých domácností vidí za Velikonocemi pomlázku a vajíčka, nikoli dobu rituálu čekání na vzkříšení Spasitele. Přesto se v Česku udržuje jakási bazální důvěra v příští život, o němž sice nic nevíme, ale víru v něj si udržujeme i bez kostela a kříže.
Vidět se jinak
České Velikonoce jsou přesto mnohem více vírou v obnovu života přírodního. Nové tak přichází jako staré a známé. Příroda je největší kýč, protože se neustále opakuje a vytváří vše podle stejných vzorů a kopyt. A to mají něcisté tak nějak rádi.
Čtěte také
Křesťanské Velikonoce jsou sice také výzvou k opakování téhož, ale více v nietzscheovském smyslu opakující se proměny či rozdílu. Kristus vyzývá k duchovní proměně, k metanoii, ke kompletnímu přenastavení sebe a svých dějin, a to je něco jiného než uplatňování vzoru či přírodního či přirozeného algoritmu.
Velikonoční zvěst pak svědčí o hloubce rizika pádu při takovém skoku i výšce odměny, kterou za něj můžeme získat.
Proč o takových metaforách víry či duchovního pohybu dnes vůbec mluvit? Možná právě proto, že nám taková odvaha měnit se dnes zásadně chybí. Dokonce i něcistům. Nejenom jednotlivcům, ale i celé společnosti.
Čtěte také
Ostatně rovněž politika dnes funguje jako velké zrcadlo, které pouze mechanicky odráží názory a tužby volebního davu, vyráběné dopředu na míru, ne skutečné potřeby společnosti. A prosazovat je se bojí všichni, liberálové i konzervativci, praví i leví. V takovém zrcadlovém světě ani nejsme schopni se vidět, natož uvažovat o tom, jak či zda vůbec se můžeme změnit.
Velikonoce budiž tedy využity jako výjimečná příležitost se konečně uvidět, jen se neodrážet, a to znamená vidět se jinak. Najít v sobě někoho jiného.
Jarní znovuzrození, to opravdu nemusí být jen folklorní vaječná a pomlázková radost. Nadějné je, že když to nevyjde letos, může se to povést příští rok.
To hlavní je jako vždy, alespoň se pokoušet. Nakonec tam kdesi vždycky něco nebo někdo je, za co to riziko proměny stojí podstupovat. Nevěříte? Po pomlázce zkuste skočit, uvidíte sami.
Autor je komentátor časopisu Euro
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
