Petr Fischer: Divadlo frustrace
Protesty a demonstrace patří k demokracii jako pověstný hrb k velbloudovi. Ne že by se bez nich neobešla, ale bez nich je poloviční a mdlá. Vyjadřovat své názory v ulicích, přesně to zhmotňuje tělo demokracie, v němž se dějí občas velmi divoké a nepříjemné věci.
Uvědomujeme si, že demokracie není nějaká hra vznešených idejí na papíře, které se střetávají v poklidu parlamentních kuloárů, nýbrž živá, až divoká, fyzicky prožívaná materie konfliktu, z něhož se rodí (někdy dost bolestně) vztah ke společnosti a její budoucnosti.
Čtěte také
Víkendová demonstrace v Praze byla v něčem přece jen jiná. Nebyl to protest za lepší životní podmínky či nějakou jinou politiku, ale vyjádření odporu k systému samotnému. Lidé, kteří se svobodně setkali k vyjádření svého názoru, si stěžovali, že nemohou svůj názor dostatečně silně vyjadřovat.
Paradoxní situace, v níž se menšina domáhá práv většiny nakonec násilným způsobem. Ne snad v naivní představě, že udělá revoluci, ale že tak prostřednictvím mediálního zviditelnění bude její hlas nakonec více slyšet a ve společnosti se prosadí. Nové uspořádání se nemá prosadit vyjednáváním, nýbrž vykřičením a vymlácením.
Čtěte také
Asi jen šílenec by mohl čekat, že se společnost nebude bránit. Že jen tak pro sílu křiku nechá „vládu věcí svých“ tisícovkám nespokojených, kterým se nelíbí momentální politické zastoupení většiny. Daleko větší pochopení by křičící dav získal tehdy, kdyby se opravdu pral za lepší život. Kdyby jen nevyléval svou frustraci, jejímž spouštěčem se stali Ukrajinci utíkající před válkou.
Cizinec za všechno může
Cizinec, o něhož se staráme, je opět tím, na koho se vyhazuje demokratický emocionální hnůj. Ne my, ale Cizinec za všechno může, to on má odejít a starat se o sebe někde jinde. Demonstrace proti Ukrajincům byla demonstrací proti obětem války, která už tím fakticky ochraňuje útočníka, brání vraha.
Čtěte také
Takový hlas lze těžko podpořit, protože jde proti humanistické tradici české ústavy, skrze demokratické právo říká ne samotné demokracii a její masarykovské české otázce, která je vždy otázkou světovou a sociální.
Sociální napětí ve společnosti nevyřešíme tím, že se frustrovaní vhrneme na uprchlíky v přechodném exilu a všechny, kdo je v politice podporují. Že začneme rozbíjet všechno, co nejsme my sami. Že zrušíme demokracii a zavedeme vládu rozčilených, kteří o ničem nediskutují ani nepřemýšlí, protože všechno už vědí dobře a správně.
Demokracie je soubojem koncepcí, bojem různých politik, nesmí být prostorem, v němž se zakazuje mluvit a diskutovat. S lidmi, kteří diskutovat nechtějí, se ale mluvit skoro nedá. Dokud nepochopí, že právě tato ochota spolu mluvit, tedy respekt k tomu, kdo mluví proti mně, je tím minimálním společným jmenovatelem jakéhokoliv pozitivního pohybu ve společnosti, budeme v ulicích dál sledovat tohle podivné divadlo frustrace, jež bude jen nabírat na krutosti.
Odpovědnost za ni ponesou lidé, kteří si pro radost z kraválů vytvořili z Cizince otloukánka, který může za všechny zkažené životy v této zemi.
Nakonec je to možná tak, jak to má být. Stačí se jen pořádně podívat. Víme přece přinejmenším od sociologa Simmela, že Cizinec je tím, kdo nám ukazuje, kým jsme doopravdy my sami.
Autor je komentátor časopisu Euro
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
