Petr Fischer: Ahistorický střet historiků

ÚSTR by se podle něj měl striktně držet zákona a věnovat se násilné podstatě dvou totalitních režimů posledních osmdesáti let české historie a neujíždět směrem, který mu zákon neurčuje. Tedy vyřadit výzkumné úkoly sledující „takzvanou každodennost“, tedy ty výzkumy, ve kterých se podle Kudrny převážně revizionističtí historikové věnují relativizaci násilné podstaty režimu především v době normalizace. Ředitel ÚSTR to považuje za ahistorický přístup, tudíž vlastně nejde ani o nějaký jiný proud historie, ale o její překrucování.

Post-totalita

Čtěte také

ÚSTR už neplní své zákonné poslání. Místo toho tam studují ptákoviny, kritizuje bývalý šéf Žáček (ODS). Exčlen rady Uhl to důrazně popírá

Je vcelku smutným zjištěním, že ani třicet let od pádu komunistického režimu nedokážou historikové překročit svůj stín. Vylučovací soud – buď byl režim násilný, nebo se v něm nějak žilo – je od počátku nesmyslný. Ostatně i Václav Havel ve své nejslavnější eseji Moc bezmocných na konci 70. let minulého století píše, že podstata post-totalitního režimu, jak tehdejší normalizační realitě Havel říkal, spočívá ve vnitřním strachu a jakési autocenzuře v zájmu relativně bezproblémového každodenního života. Dokonce i tak klišoidní seriál, jakým je velmi populární českotelevizní Vyprávěj, vcelku věrně zachycuje tuto havlovskou post-totalitu.

Čtěte také

Do ÚSTRu nepřicházejí zkušení odborníci, kteří by vytvářeli debatu, soudí historik Blažek

Není to tedy tak, že buď existovalo násilí, nebo podmíněná nepsaná dohoda s režimem, že vnějškově loajální mohou žít skoro tak, jak chtějí, ale obojí zároveň. Historický obraz normalizace je nesen právě tímto napětím, zjištěním, že v jedné době běželo obojí. Není to morální relativizace, protože odvahu disidentů a skutečně svobodných lidí vůči režimu nikdo nezpochybňuje, ale jde o doplnění kontur a barev celkového temného obrazu minulosti, a to je také potřeba.

Nutnost obojího

Každodennost patří už dlouhá desetiletí k legitimnímu poli historického zkoumání, protože dějiny politické a agregátní ukazatele statistiky a jiných čísel, které dominují hlavní scéně historiografie, často neukazují život společnosti v dostatečné celkovosti. Tak jako psané historii chybí orální svědectví, která se sbírají jako vzácné bohatství, chybí i politickým dějinám historie každodennosti. Střet historiků o to, co je důležité a co je naopak nutné vyloučit, je šokujícím přehlížením důležitosti obojího. Jako by, v parafrázi slov ředitele Kudrny, převažoval mezi historiky ahistorický postoj.

Petr Fischer, novinář a filozof|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Komunistický režim může obhajovat jen šílenec, k pochopení toho, proč se tolik lidí v systému docela dobře zabydlelo, ale asi nestačí říct, že režim hrozil násilím, a tak se lidé přizpůsobili a loajálně fungovali. Je na čase uzavřít „spor historiků“ a propojit obě vrstvy minulého dění. Není to důležité pro minulost a její obraz, ale pro budoucnost, ve které budeme podobně zpracovávat současnost, z níž už nesmíme vyřadit vůbec nic.

Autor je komentátor časopisu Euro