Karel Hvížďala: Dobrá zpráva z ÚSTR

Jako oficiální důvody uvádějí ministerští úředníci malý odstup od událostí, chybějící metodiku a to, že dnešní pohled na zmíněné události je u starších učitelů v rozporu s jejich přesvědčením. Rodiče žáků jsou na tom prý často podobně.

Problém je však mnohem hlubší: po roce 1990 se nejen kvůli pádu komunismu, ale hlavně kvůli globalizaci zhroutilo celé pojetí dějin a žádný stát, ani žádná instituce si už nemůže dovolit, pokud se nechce chovat jako Putinovo Rusko, předkládat jediný možný a správný výklad dějin v nějaké brožuře, jako to učinil u nás Hitler hned po 16.březnu 1939. Tehdy se v brožuře psalo o Československu jako o útvaru, který byl násilně vytržen v roce 1918 ze starého historického okolí. A podobně po roce 1948 Zdeněk Nejedlý zase zkarikoval dějiny podle románů Aloise Jiráska. I proto se záhy po roce 1989 zhroutila představa, že stačí navázat na to, co tu bylo před oběma totalitními režimy, kdy se ještě věřilo, že historie je věda stejně exaktní jako třeba fyzika.

Dnes víme, že historie je něco mezi vědou a uměním, že jde hlavně o narativ, který původně byl tmelem národních států. Jenže, jak napsal Dušan Třeštík a jak my tu zažíváme, národní státy jsou v mlýnu globalizace vyprázdňovány a do popředí vyvstávají úplně nové otázky po nových identitách, na které už nemáme žádné jednoduché odpovědi. Ale protože v nás stále existuje potřeba po velkém příběhu a my už nemůžeme vyprávět ve sjednocené Evropě příběhy jen jako naše vítězství, protože v nich byli vždy i poražení, kteří k nám rovněž patří, jediným našim společným jmenovatelem je pak logicky společná vína. Pojítkem nové Evropy je to, že jsme hříšníci, říkal pan Třeštík ironicky a podotýkal: doufám, že za to dostaneme rozhřešení.

Tato skutečnost ale úplně zásadně mění přístup k historii, z níž se stává naprosto svobodná disciplina, která je úplně nezávislá na vládách, na tom co se sluší, tedy na tzv. korektnosti a na politicích. Starý narativ, velký příběh, se rozpadl a obecný zájem se soustřeďuje na kulturní dějiny, dějiny všedního dne či na dějiny mentalit nebo dějiny krajiny. Jenže takhle chápané dějiny už není schopná posoudit žádná komise historiků, a proto už neexistují a zřejmě nebudou už nikdy existovat oficiální české dějiny. Národnost se v globalizovaném světě a v našem civilizačním okruhu privatizovala, jako se po třicetileté válce privatizovalo náboženství. Dějiny už nemohou žádné události soudit, my se jen na začátku XXI. století můžeme pokusit je pochopit.

Tato změna je zásadní a znamená totální rozluku se starým pozitivistickým výkladem historie, stejně jako se právo muselo na západě už dávno rozloučit s pozitivistickým výkladem. Už nejde v historii o pravdivost, ale o obecnou autentičnost, kterou na počátku XXI.století tvoří celá společnost: politikové, publicisté, soudci a všichni ti, kteří dokáží klást nebezpečné otázky. Historikové, napsal Dušan Třeštík, takhle chápané dějiny už mohou jen korigovat svými podněty, ale nic nemohou kontrolovat nebo ovládat.

Pokud k takto nově chápanému pojetí dějin Ústav pro studium totalitních režimů přispěje, udělá velmi záslužný čin. Pak by ale neměl ústav tyto kurzy pořádat jen jednou ročně pro padesát učitelů, kteří už toto většinou vědí, a měli by je v příštích letech absolvovat postupně všichni učitelé dějepisu. Zvláště pak ti, co s vyučováním mají problémy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.