Pavel Tigrid má v Ostravě pomník

Že by mohl mít ale Pavel Tigrid v Česku také pomník, to svého času snad nepředvídal ani Ivan Diviš. A sám Tigrid? Ten by se k takovému nápadu stavěl nepochybně se zdrženlivostí, kterou obzvlášť vynikal, kdykoli chtěl někdo vyzdvihovat jeho osobní zásluhy. Na rozdíl od módního sloganu, že když se nepochválím sám, nikdo to za mne neudělá, se Pavel Tigrid vyjadřoval o své osobě zásadně s tím, co nejpřesněji vyjadřuje anglické slovo „understatement“ a co české „podhánění“ jako opak „přehánění“ vystihuje jen nedostatečně. Tigridův understatement totiž nikdy nezaváněl falešnou skromností.

Byl noblesní a tudíž věrohodný. Bylo jasné, že tahle osobnost věru nepotřebuje, aby ji kdokoli uváděl do rozpaků přehnanými ovacemi. Co by tedy Pavel Tigrid řekl, kdyby věděl, že má na upraveném dvoře jazykového gymnázia v Ostravě Porubě od minulého pátku bustu? Na jedné straně by jeho smysl pro ironii dějin jistě uspokojilo, že stojí ve výklenku kvádru, který ještě před dvěma desítkami let sloužil jako podstavec pro sochu Lenina na nyní Hlavní, dříve Leninově třídě. Za „dobrý vtip historie“ to ostatně označili i Tigridovy dvě dcery a syn, když minulý pátek do Ostravy na odhalení sochy spolu s četnými hosty přijeli. A jeho dlouholetý přítel, politolog Jacques Rupnik, to s marxistickou narážkou nazval „vítězstvím nadstavby nad základnou“.

To, co by ale Pavla Tigrida s vlastní podobiznou v bronzu smířilo zcela nepochybně, jsou okolnosti, za jakých k tomu došlo. Po Pavlu Tigridovi se gymnásium v Ostravě Porubě pojmenovalo před pěti lety a učitel dějepisu Jiří Hruška, ředitelka Zdeňka Průšová a další pedagogové to evidentně neberou jako prázdné gesto. V jakém kontextu to prosadili, o tom až symbolicky vypovídá skutečnost, že gymnázium Pavla Tigrida stojí v ulici, která dodnes nese jméno Gustava Klimenta, prvního komunistického ministra průmyslu po únoru 1948 a pak i předsedy Ústřední rady odborů. Na přejmenování ulice ale síly zatím evidentně nestačily.

Zato stačily na něco mnohem podstatnějšího: peníze na Tigridův pomník totiž sbírali sami studenti a učitelé, a to téměř rok. Mezi sebou a pomocí řady akcí, které za tímto účelem uspořádali. V rámci projektu „Cesta ke svobodě“, který probíhal v loňském jubilejním roce, ale ve kterém se studenti rozhodli pokračovat. Protože, jak píší na svém webu, „cesta ke svobodě není jen záležitostí kulatých výročí a velkých happeningů, ale i drobné vzdělávací a výchovné práce. Stačí se jen rozhlédnout, pustit si zprávy nebo si přečíst noviny.“

Maja Šicová z druhé C ke sbírce na Tigridův pomník na stránkách školního časopisu říká, cituji: „Nakonec bychom si měli uvědomit, že se dnes už nedělají sochy, nezakládají se parky, nestaví se nic, co by nepřinášelo peníze. Tímto bude naše škola výjimečná a památka Pavla Tigrida nesmrtelná“. Konec citátu.

Zbývá dodat, že na takové škole by se Pavlu Tigridovi nepochybně líbilo. Je tam totiž doma.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.