Pavel Klusák: Yma Sumac, sen Západu o exotice
V listopadu zemřela, dávno pryč z pódií, zpěvačka, o které jsme si mohli myslet svoje, ale kterou nebylo možné si s nikým splést: Yma Sumac. V padesátých a šedesátých letech prožívala neuvěřitelný úspěch, vystupovala jako jakási reinkarnace incké či peruánské princezny a byla pro publikum dravou ozvěnou exotického světa, jeho přírody, tajemnosti a rituálů. Ozvěnu uměla udělat Yma Sumac lecčemu: vedle zpěvu zvládla ornitologické efekty i tygří vrčení, vládla rozsahem čtyř a půl oktávy. Její muž a kapelník tvrdil, že těch oktáv je pět a že za poslední dva tisíce let tu druhý takový hlas nebyl. Sumac, kterou mimochodem pozval do Moskvy její velký fanoušek Nikita Chruščov, chvíli cvrlikala ve dvoučárkované oktávě, obratem hučela a vrčela někde dole.
Pod taktovkou manžela se občas podobala kočovné atrakci, ale kdosi napsal, že když po ní přišel na scénu Elvis, působil krotce. Latinskoamerický folklór, hollywoodská aranžmá a bizarnost se u ní prostupovaly nadoraz. Svou stylizací kněžky bohyně Přírody působila trochu jako newageová skupina Dead Can Dance, snoubená s estetikou filmu Karla Zemana Cesta do pravěku.
Hudební publicisti mají myslím Ymu Sumac často rádi - možná to byl kýč, ale mnohem podstatnější je, že ztělesňovala naivní představy a touhy západního světa po exotice. Úkaz poválečných let mohutného rozvoje turismu. Už po konci koloniálního světa, zato pořád se sny o ostrovních rájích, krajině tajemné, nespecifikovaně duchovní a čarodějné, ovšemže i sexy. Davy se za ní táhly, protože jim potvrzovala alibi: domněnku, že mystika musí přicházet odkudsi zdálky, že svět, ve kterém žijeme my, už rozpoutané skryté síly nezná.
Ambasadorka stylu, kterému se říkávalo "tiki" zažila také pochybovačství našeho světa. Říkalo se, že její jméno je třeba číst pozpátku a že je ve skutečnosti Amy Camus, hospodyně z Brooklynu. Fámy ale také tvrdily, že je praprapotomkyní Atahualpy, posledního císaře Inků. Moc zajímavě o ní psal britský filozof hudby David Toop ve své knize Exotica. Všiml si, že tak jako její hlas putuje mezi hlubokým zíváním, hrdelními mužskými tóny a řeřavými výškami, tak se i sama Yma Sumac potácela mezi identitami: trochu produkt Hollywoodu, trochu plod stylizace, kterou pro sebe razila sama.
V roce 1971 se vrátila na scénu s rockovým albem, tehdy propadlo. Ještě v roce 1990 vystoupila v New Yorku: Madonna se prý z její prezentace lecčemu přiučila. Když Yma Sumac umřela, patrně jí bylo 86 let: u legendy zůstává leccos nejisté. Když pomine domovská éra některých kýčů, od Abby po ruské armádní čepice, zdají se nám nevinnější, splasklejší, už nás denně neobtěžují svou popularitou. Lze se tak milosrdně rozloučil i s Ymou Sumac, ženou, která obchodovala s naší touhou najít uprostřed divokého lesa pyramidu, nebo aspoň chrám boha Slunce.
Autor je redaktor týdeníku Respekt a hudební kritik
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
