Pavel Klusák: Stonehenge jako hudební nástroj

S jistou nadsázkou lze říct, že jsem měl před BBC náskok. Když v lednu přijel koncertovat na festival Spectaculare anglický vydavatel, grafik a múzická osobnost Jon Wozencroft, vyprávěl mi právě o výzkumu, do něhož se pustil s Paulem Devereauxem, předním archeologickým expertem na Stonehenge. Hlavním tématem výzkumu je vnímání krajiny: Wozencroft a spol. se při pouti krajinou snaží rozkrývat, jak mohli vnímat krajinu naši předkové, včetně těch prehistorických. Z toho důvodu vzniká dokumentace obrazová i zvuková.

Na tomhle místě se hodí říct, že ke zvukovému výzkumu má Wozencroft blízko už dekády. Vede totiž vydavatelství Touch, které se k organickým strukturám přibližuje různým způsobem: od konceptu islandské cellistky, která chtěla aby její hudba připomínala různé typy oblaků, až po záznamy bouří na moři a divoké přírody, z nichž sestavuje alba elitní terénní zvukař a hudebník Chris Watson. Svébytným vrcholem téhle linie na značce Touch je Včelí symfonie, ve které podle záznamů ze včelího úlu spolu se včelstvy zpívá smíšený sbor.

Malá senzace se Stonehenge je vlastně logickým pokračováním výzkumu. Wozencroft říká, že dnes jejich tým do areálu Stonehenge pouštějí v sedm ráno, než začne běžný turistický provoz. Ale ještě v sedmdesátých letech nebyl areál oplocený a regulovaný, a tak se kolem kamenů děla řada posthippiesovských slavností a mejdanů od živelných tancovaček po osobní rituály. Nyní Wozencroft s Paulem Devereauxem přivedli profesionální a zkušené hráče na bicí, kteří potvrdili, že kameny z modré skalice, dovezené bůhvíproč z 250 km vzdáleného Walesu, mají výjimečně dobrou rezonanci. I prostor mezi nimi je zvolený tak, aby se zvuk nesl a pojil. To, že Stonehenge bylo multifunkční místo s aspekty léčivé zóny, kalendáře a obřadního centra, se předpokládá už dlouho. Ale že k těm obřadům mohli naši předkové tak dobře hrát na kameny, to se potvrzuje teprve teď. I když některé menhiry o svůj zvuk už přišly: jsou to ty, které bylo nutné zasadit pod zemí do betonové podezdívky, protože jim hrozilo vyviklání.

Stonehenge má magickou moc i v současnosti. Při oslavě letního slunovratu se u něho shromáždí vždy na 30 000 lidí. Myslím, že nějakou formu styku s neviditelným, magickým světem dnes hledá hodně lidí. A příběh Stonehenge našemu váhání vyhovuje právě pro velkou porci tajemství: jednak je tajemství vždycky přitažlivé, a potom se do oné neurčitosti vejdou všechny naše osobní projekce. Kdybychom věděli, jak to staří Kelti přesně mysleli, možná bychom si od jejich party drželi moderní, noblesní odstup.