Pavel Klusák: Prasátko nemá hlad už dvacet let

15. srpen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Logo

V dnešní pozdní éře gramoprůmyslu se stalo zvykem slavit narozeniny slavných alb. Od Velvetů po The Cure, staré desky vycházejí ve slavnostních výročních edicích, s naditými přílohami, většinou nepodstatnými bonusy, nicméně ve směsi historického zájmu, sentimentu a kšeftařství se tu připomínají významné počiny.

U nás se to zatím skoro vůbec nevžilo, přitom letos je tomu kupříkladu padesát let, co vyšlo patrně vůbec první československé elpíčko podstatné pro náš moderní pop: je to titul Jiří Suchý - Písničky, vydaný tehdy ještě ve spolupráci s Klubem přátel poezie a obsahující tak báječné písně jako Bílá myška v deliriu, Malý blbý psíček a V kašně. Ale kdybych si měl ze všech kulatých výročí vybrat jediné, pak bych rozpoutal elegantní oslavy dvaceti let, které uplynuly od vydání alba nazvaného Mládí i tak velkou lásku bere s humorem. Je to první dlouhá deska skupiny Vltava - a dnes mi zní právě tak tajemně jako tehdy.

Proč někdo otvírá své první, převážně autorské album znělkou Třiceti případů majora Zemana? Robert Nebřenský nacházel se skupinou Vltava půvab na nepravděpodobných místech už od roku 1986. Vltava byla elektrifikovaná a hrála písně v rockových klubech. Od počátku si však libovala v jakési před-bigbítové stavovské cti. Přicházela z věku nevinnosti, kdy hudebníci nebyli rebelové a přinášeli společenskou zábavu na úrovni. Nebylo to doslovné retro: byla to rafinovaná, jemná práce s minulostí.

Na jednu stranu chtěl Robert Nebřenský skutečně zprostředkovávat radost a harmonii, hudba však byla zároveň plná lehce potměšilých odkazů k české idyle a optimismu. „Vše jako první podvečer v lázních“, zpívá se tu, a hudba opravdu leckde navazuje na produkce odpoledních tanečních orchestrů – ale také trampských kapel, pozdního swingu, písniček pro děti, sousedské dechovky, mužských sborů z éry Pánkovců a Josefa Zímy. Nikdy, a to je pro Vltavu nejpříznačnější, se neparodovalo. Publikum se jen mohlo s úžasem dohadovat, co všechno je míněno s nadhledem a kde už převládá láska ke zvetšelým momentům, z nichž jako by prosvítal bruselský design.

„My jsme komáři, ve lžičce spíme – my jsme hora Říp a její límec,“ zpívá se v písni Lupiči. Obrazy až surrealistickými Vltava zatemňovala, co by jinak mohlo být jasnější. Otřepané a pitoreskně známé věci u ní vždy sousedily s něčím původním a neznámým. I v muzice se výborní hráči Vltavy, třeba saxofonista Petr Venkrbec, neostýchali hrát chvíli banální valčíček nebo polku: za okamžik z nich přepadali do těžkých rytmů, nesymetrických konstelací secvičených přesně jako u Zappy. Hrál někdy někdo jiný reggae smyčcem na kontrabas (viz jejich píseň o tom, že "prasátko nemá hlad")?

Dělat rozhovor s Nebřenským bylo svého času peklo: bylo pro něj věcí cti nic neobjasnit, nenapovědět. Věděl, že tápání posluchačů, čím Vltava doopravdy je, kde u ní končí nostalgie a začíná novátorství, tvoří součást jejího půvabu. Ve světě pop-music, který tak často pro jistotu míří k tuplovaným jistotám, hrála Vltava vždycky roli nejistoty velmi cenné. K dvacátým narozeninám té velké desky gratuluji jak jí, tak nám, kteří tak máme co poslouchat.

autor: Pavel Klusák
Spustit audio

Více z pořadu