Pavel Klusák: Bingo, Hildegardo!

To není současná, aktuální glosa skeptická k vývoji na starém kontinentě, ale jeden ze zápisů Hildegardy z Bingenu - neformální světice a raně evropské osobnosti z dvanáctého století.

K jejímu knižnímu portrétu Charlotte Kernerové Všechna krása nebes mě přivedla skladatelská dráha Hildegardy: benediktinka tvrdila, že od vyhnání z ráje špinavý hlas lidí nedokáže zpívat v kvalitě andělů a že právě jen hudba nás dokáže zmást a vyvést na chvíli zpátky, do echa původního ztraceného souznění s velkou jednotou.

Ale kniha člověka rychle zavede hluboko za hudbu: od téměř zábavných aforismů o tom, že ďábel nemá rád psy pro jejich věrnost člověku, až po širší náhled Hildegardy na svět, na úlohu mužů a žen.

Žena je sice slabá, má měkčí sílu než muž, říká Hildegarda, ale to v jejích očích neznamená, že je žena bez síly: slabé nakonec plodí silné. Feministky se nepochybně nesetkají s jejím chápáním ženské doby jako doby nešťastné - protože se v ní dovršuje Evina vina a jedna fáze světa spěje k zániku.

Ale nebyla to jen skepse: spíš realistický pohled na to, že svět se mění. I ve svých vizích zachovávala střízlivý přístup, který musí být blízký současným umělcům: piš a zachycuj, co vidíš, a nepřebíjej to interpretací.

Všechna krása nebes je kniha velmi pozemská: myslím na nemocniční personál, který ještě dokáže být přívětivý, když čtu Hildegardina slova; jak byste mohli podat lék, když s ním nepodáváte zároveň i svou ctnost? Když byla pohřbena, z jejího hrobu se linula zázračná vůně: z těchto dávných, neověřitelných dob je její příběh. Není těžké vztáhnout mnoho jeho momentů k nám teď a tady.