Pašeráci

Reportáže působí dojmem, že se na scénáři podílela a vysílací čas uhradila narkomafie. Národu se předvádí šťastný konec příběhů, ve kterých v hlavních rolích vystupují našinci, kteří kdesi mezi barbary trpěli jakoby za mladický rozmar. Nyní jsou slavně doma a my s napětím sledujeme, jak je pečlivě dezinfikován každý metr trasy, po které se pohybují v našem civilizovaném světě. A pouze na okraj se utrousí, s kolika kilogramy drogy byli v Thajsku zadrženi. Právě tato okolnost ovšem měla být důvodem, aby média ignorovala nejen transport zločinců, ale už před tím diplomatická jednání o vzájemném vydávání vězňů mezi Thajskem a Českou republikou. Jediným slušným důvodem starosti státu o osud zmíněných pašeráků byl ohled vůči jejich rodičům a sourozencům. Pouze oni totiž trpěli neprávem.

Čím si vysvětlit, že v médiích notoricky chybí prostor k propagaci obecně prospěšných aktivit, zájmových, dobrovolných či humanitárních iniciativ? Proč si pouze výjimečně média povšimnou práce lidí, kteří se věnují protidrogové prevenci, zatímco se roztrhl pytel s filmy, ve kterých jsou bohatí a elegantní dealeři a pašeráci předváděni v luxusních apartmánech, drahých automobilech a atraktivní dámské společnosti? Čím vysvětlit, že se byznys s narkotiky těší mediálnímu partnerství televizí, rádií a tisku? Vezmeme-li v úvahu lidské trosky závislé na drogách, nelze spolčení médií s drogovými dealery vnímat jinak než jako nejhrubší cynismus.