Paroubek a normalizační sny levice

Obecně vzato, pokud sněmovna nezačne zákony projednávat nejpozději na říjnové schůzi, nemají už na přijetí šanci z časových důvodů. Vzhledem k tomu, že Senát a částečně i prezident jsou vůči některým vládním projektům v opozici, nemusí stačit ani říjen.

Předpokládejme zatím, že se vládě podaří zákony prosadit. Dosud o tom svědčí neúnavná Paroubkova snaha a také dílčí úspěchy jeho postupu. Co by se tedy se společností stalo? Schůze sněmovny může schválit řadu důležitých zákonů definitivně už v září. Významně by zasáhly zvláště do dvou resortů - do stavebnictví a sociální oblasti.

Paroubek by si přál, aby se z veřejných zdrojů víc investovalo do nových staveb, především infrastruktury. Proto čekají na schválení stavební zákon, zákon o partnerství státu a soukromých společností, o zadávání veřejných zakázek, o vyvlastňování. Česko by se tak mohlo stát staveništěm do té míry, jakou jsme ještě nezažili a sám premiér tvrdí, že ročně se bude jen z veřejných zdrojů stavět za stovky miliard. Pro srovnání, dnes jsou veřejné investice do třiceti miliard ročně.

Ze sociálních zákonů má sněmovna v září schválit zákony o nemocenské, životním minimu, hmotné nouzi. Zároveň se má deregulovat nájemné, což doplní změny v systému sociální podpory. Účelem zákonů není šetřit, a pokud nějaké změny - například v oblasti nájmů - proběhnou, tak velmi pomalu.

Tyto dva okruhy tvoří základ vládní politiky a předpokládají další zvyšování státních výdajů. Je to, jako by se vracely doby před listopadem 1989. Také tehdy stát především investoval do staveb a přerozděloval, jak to jen šlo. Tehdy ekonomika takový nápor nevydržela a postupně se začala hroutit. Dnes politici věří, že se stejný recept podaří financovat z výnosů, které české ekonomice přinesl vstup do Evropské unie.

Další část důležitých zákonů už vláda schválila a sněmovna by je mohla začít v září projednávat. Jde očividně o jinou kvalitu - jedná se o zákony, které mají zavést celoživotní vzdělávání, změnit systém sociálních služeb pro zdravotně postižené a starší občany, rovněž reformovat konkurzní právo. Tyto zákony jsou jen na první pohled méně významné, než normy sociální a stavebnické. To ale platí opravdu jen na první pohled. Vesměs mají modernizovat oblasti, kde Česká republika zaostává za vyspělými zeměmi. Nejsou tedy součástí nějaké úzce omezené stranické politiky, zhruba ve stejné podobě by je totiž mohla prosazovat jakákoli vláda. Norma o celoživotním vzděláním je v dlouhodobé perspektivě asi tím nejdůležitějším, co bude sněmovna letos projednávat. Umožnit lidem doplnit vzdělání i v pozdějším věku a pak novou kvalifikaci uplatnit na pracovním trhu - to je jako by se zdvojnásobily možnosti celého vzdělávacího systému. Zavést systém celoživotního vzdělávání nestojí prakticky žádné peníze, a přitom země, které ho mají, nemají problémy s nezaměstnaností.

Tyto zákony míří do budoucnosti a už jenom tím jdou proti hlavnímu proudu vládních reforem, které chtějí uskutečnit normalizační sny osmdesátých let.

Třetí kategorií jsou zákony, které ještě vláda neschválila a které to velmi pravděpodobně v září do sněmovny nestihnou. Společné mají to, že jsou nejvíc kontroverzní. Patří mezi ně zákoník práce, který se snaží ještě posílit regulaci pracovního trhu. Jeho autoři prohlašují, že nic takového nemá v úmyslu, nikoho z kritiků ani z obhájců však nenapadlo tvrdit, že by snad státní regulaci či vliv odborů oslaboval. Na schválení ve vládě čekají zdravotnické zákony, které chtějí zdravotnictví do značné míry zestátnit - daly by ministerstvu zdravotnictví právo suverénně rozhodovat o cenách zdravotních služeb, o síti nemocnic i o tom, kdo bude řídit zdravotní pojišťovny.

Tyto normy - a řada menších úprav, které sněmovna projednává v posledních měsících - rozdělují vládní koalici. Není divu. V nich nejde jen o splnění snů padlého normalizačního režimu. Jde o víc - skoro doslova vrátit poměry před listopad, kdy o poměrech na pracovišti rozhodovaly odbory a kdy zdravotní péči přidělovaly okresní úřady národního zdraví. Jinými slovy, kdy nic nefungovalo.

Není třeba strašit návratem komunistických poměrů. Trh práce a zdravotnictví však potřebují modernizovat a navržené zákony by potřebné změny na dlouhou dobu zablokovaly.

Lavina Paroubkových zákonů tak může společnost opravdu významně změnit a není předem jisté, jakým způsobem. To záleží až na tom, jaké zákony budou přijaty. Může to na jedné straně znamenat pád do strnulosti, kdy se mohutnými investicemi zakryje potřeba modernizace. Může to také znamenat, že se pod kulisou nesplnitelných prohlášení o velkých vládních investicích prosadí několik důležitých reforem.

A nakonec - celá pracně budovaná stavba se může zhroutit ve sporech vládní koalice. Z pohledu Paroubka by právě tohle bylo nejhorší. Proto můžeme předpokládat, že při obnově normalizačního modelu společnosti bude velmi opatrný.