Parlamentní volby ve dvou středoasijských postsovětských republikách

Kyrgyzská opozice, která nemá právě na růžích ustláno, předpokládala, že v těchto volbách získá až třetinu hlasů, což se jí ovšem patrně nepodaří. Nic nebyly platné ani povolební protesty příznivců opozice, kteří zatarasili dvě důležité státní silnice na severu země.

Ze 75 poslanců kyrgyzského parlamentu bylo tuto neděli zvoleno jen 31, včetně prezidentova syna Aidara. Druhá prezidentova ratolest, dcera Bermet Akajevová, skončila naopak mezi těmi kandidáty, kteří se o přízeň voličů musejí ucházet znovu 13. března. Jak uvedli pozorovatelé OBSE v čele s Kimmo Kiljunenem, k demokratickému průběhu podle evropských norem měly tyto volby velmi daleko.

Důvody jsou pro celý region klasické: opozice měla minimální přístup ke sdělovacím prostředkům a také její finanční prostředky zdaleka neodpovídaly možnostem vládních, provládních a proprezidentských stran. Klasické proto zřejmě budou i výsledky, popsatelné stručnou moudrostí "kdo má moc, má při jakémkoli hlasování velkou výhodu".

Askar Akajev, který je dlouholetou hlavou státu a do parlamentní předvolební kampaně by zasahovat neměl, byl v předvolebním období naopak velmi aktivní a své spoluobčany strašil zejména blíže nespecifikovaným "americkým vlivem" v zemi. Reagoval tak nejen na americkou vojenskou přítomnost v regionu, vyvolanou protiteroristickým tažením Američany vedené koalice v Aghánistánu, ale zejména na spekulace různých světových médií, že právě Kyrgyzstán by se po jeho odchodu z úřadu mohl stát další Gruzií či Ukrajinou. Nedělní volby však ukázaly spíš to, že další vývoj v této zemi se bude ubírat dnes již zaběhanou středoasijskou, v tomto případě dynastickou cestou. Když nebude prezidentem Akajev sám, stane se hlavou státu buď jeho syn nebo dcera - viz dynastické nástupnictví Alijeva mladšího po zemřelém Alijevovi starším v zakavkazském Azerbajdžánu v roce 2003.

V další středoasijské zemi, Tádžikistánu, je situace mnohem přehlednější. Zdejší výrazně proruský prezident Imomali Rachmonov si své mocenské postavení nechal již před časem pojistit parlamentem, který do tádžické ústavy zanesl bod, podle něhož může současný prezident být zvolen ještě na dvě další sedmiletá období. Nestane-li se nic mimořádného, proběhnou prezidentské volby v této zemi v roce 2008 a 2015 a Rachmonov tak v čele státu zůstane - když příroda a Alláh dají - až do roku 2022.

Možná i díky tomu je dnes relativně klidný Tádžikistán jedinou středoasijskou zemí, kde má opozice jakás takás práva a může přinejmenším normálně sedět v parlamentu. Předák opoziční strany islámské obrody Muchiddín Kabiri však volby označil za "kompletně zfalšované" a uvažuje o tom, že do svého parlamentního křesla vůbec nezasedne.

Zatímco evropští pozorovatelé označili nedělní parlamentní volby v obou zemích za neregulérní, jejich kolegové z Ruska tvrdí pravý opak, ale toho jsme byli svědky i při nedávné volební krizi na Ukrajině. Důvod je jasný - utvrzování moderních středoasijských despocií Rusku vyhovuje daleko víc, než případný demokratický vývoj. Předpokládat, že se na tomto stavu v nejbližších letech něco významně změní, by bylo utopií.