Papež v nové éře

Jan Pavel II. se pak dožil pádu ideologie a mnozí experti v něm viděli jednu z osobností, jež k tomuto dějinnému zlomu přispěly.

Teď zde máme novou éru. Nebezpečím už není ideologie pánů Marxe, Lenina či Mao Ce-tunga. Nebezpečím je radikální islám, který se netají svatou válkou proti Západu a cílem zasáhnout západní civilizaci co možná nejcitelněji. Vizí politického islámu je zavedení zákonů šárie pokud možno všude na světě, a to násilnými prostředky, nikoliv rozhodnutím lidu. V této představě mají tedy leccos společného s komunisty, i když jinak jsou obě ideologie spíš protichůdné.

Papež Benedikt XVI. si nepochybně uvědomuje "znamení času" - jinými slovy, dobře ví, jaká éra nastala. Ví, že je hlavou katolické církve ve chvíli konfrontace s islamisty. Logicky si představuje, že mezi oběma vírami by mělo dojít k debatě. Chyba lávky je v tom, že křesťané jsou na výměnu argumentů (a často velmi tvrdých a nevybíravých argumentů) dlouhodobě zvyklí, ve světě radikálního islámu je to ale novinka, která zní jeho přívržencům jako nepřípustná urážka.

Asi se nedá předpokládat, že by s papežem Benediktem vstoupil do dějin citát byzantského císaře - podobně jako zmíněná výzva "nebojte se" Jana Pavla II. Kdyby to nynější papež chtěl, asi by volil jiná slova. A ta by pocházela spíš z Bible, než z historických záznamů - jakkoliv zajímavých. Citát o tom, že islám nepřinesl nic dobrého, proto asi nebyl míněn ve smyslu jakési strategické doktríny. V tomto směru bude daleko zajímavější poslechnout si papeže Benedikta během chystané návštěvy Turecka - pokud se samozřejmě v listopadu uskuteční.

Při setkání s velvyslanci islámských zemí šel papež znovu na nejzašší možnou hranici, co se týče omluvy a snahy o uklidnění vášní. Zdůraznil ale i jednu důležitou věc. Řekl, že reciprocita je potřebná ve všech oblastech. Jinými slovy, když muslimové žádají citlivé zacházení a respekt ke své víře, podobnou citlivost a podobný respekt by měli poskytnout i příslušníkům jiných náboženství ve svých zemích.

Recirpocita by se měla přitom týkat práv, kterým se těší muslimské komunity na Západě. Když se v evropských městech staví mešity, proč by se nemohly stavět křesťanské kostely například v Saúdské Arábii nebo v Jemenu? Když mohou muslimové na Západě navštěvovat své bohoslužby, proč by podobné právo nemohli mít například křesťané v Kuvajtu? Když mají obyvatelé Evropy či Ameriky svobodné právo přijmout islám, proč by nemohli mít lidé, narození v islámu, právo stát se křesťany?

To, co se nám zdá jako samozřejmost, je ale pro přívržence radikálního (a mnohdy i umírněného) islámu naprosté tabu. Jsou maximálně ochotni tolerovat tradičně křesťanské nebo židovské komunity na svém území. Nad odpadlíky od islámu nemají ovšem smilování mnohdy ani v Londýně, Amsterodamu, Frankfurtu či Bruselu.

Dá se tedy očekávat, že protesty kvůli papežovu citátu utichnou. Ona "reciprocita" je ale otázkou daleké budoucnosti. Tak daleké, že do ní možná naše generace ani nedohlédne. Požadavek papeže Benedikta je jistě rozumný, i když se v současnosti asi nesetká s nadšenou reakcí. Mimochodem, vyslovil ho před ním už Jan Pavel II., který jako první papež v dějinách vstoupil do mešity.

Jak už bylo ale řečeno, symbolický význam bude mít určitě listopadová cesta do Turecka. Svoje poselství pro ni papež Benedikt XVI. nepochybně pečlivě připraví. Můžeme ale očekávat, že se svým poselstvím se tam už teď chystají i radikální islamisté.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .