Pakt stability

Soud by měl posoudit, zda ministři financí byli kompetentní prominout hříšníkům miliardové pokuty, jestliže souhlasili, že došlo k hrubému porušení Paktu stability. Podle Evropské komise za takové situace Rada ministrů neměla žádný manévrovací prostor a měla postupovat tak, jak jí velí Smlouva o EU. V této kauze se nejedná pouze o peníze. Především je v sázce důvěryhodnost Unie, jde o test, zda dohodnutá pravidla platí pro všechny bez výjimky. Proto je celý spor zajímavý i pro nás, jakkoli nejsme členem eurozóny, při současném deficitu našeho rozpočtu bychom zralí na pokutu byli rovněž.

Připomeňme, že Německo a Francie založily svůj úspěšný lobbing v Radě ministrů na tvrzení, že zaplacení pokut a radikální snížení rozpočtového deficitu by ohrozilo rýsující se křehké hospodářské oživení. Problém je v tom, že takto by mohl argumentovat kdokoli a že pragmatické důvody pro výjimku z pravidla prosadilo zrovna Německo, které sankční ustanovení za nedodržení rozpočtové disciplíny do pravidel hry prosadilo. I tato okolnost způsobila obecné znechucení v zemích, které se pod tři procenta deficitu dostaly za cenu nepopulárních škrtů v rozpočtových výdajích, nemluvě o těch, které povolený deficit překročily a zaplatily pokutu. Selský rozum říká, že Evropský soud by měl dát za pravdu Evropské komisi a opačný verdikt že by byl skandálem na druhou.