Otázky bez odpovědí

Oba ten svůj názor odůvodňovali shodně tím, že našim televizím, na rozdíl od všech televizí ve svobodném světě, chybějí vlastní komentátoři a tudíž i vlastní komentáře.

Mám pocit, že ani ty dvě renomované novinářské osobnosti nedomyslely tuto věc až do konce. Absence komentátorů sama o sobě ještě nemusí znamenat nedostatek základních informací, ale určitě znamená nedostatečnou pluralitu názorů. Tím se naše televize skutečně vyznačují v naprosté shodě všech stanic a všech měnících se ředitelů.

Už začátkem devadesátých let se tehdejší předseda Rady České televize Jiří Grygar mnohokrát marně pokoušel přesvědčovat generálního ředitele Iva Mathého, aby ve veřejnoprávní televizi byly zavedeny pravidelné vnitropolitické komentáře všeobecně uznávaných publicistů. Nutno zdůraznit slovo vnitropolitické, protože o ty zahraničně politické se veřejnoprávní televize aspoň občas pokouší. Marně také vyznívají hlasy několika publicistů v čele s Vladimírem Justem, aby v zavedených televizních diskusích bylo dáváno více prostoru nezávislých politologům a analytikům.

Politici však i nadále v těchto diskusích mají téměř stoprocentní zastoupení. Pokud se k politické diskusi či k rozhovoru nějaký publicista dostane, je omezen tím, že musí mluvit s patra a bez přípravy a sotva začne rozvíjet nějakou souvislejší myšlenku, je téměř pravidelně a dosti neurvale moderátorem přerušován a tok jeho myšlení je odváděn jiným směrem.

Takto znásilňované hostování nikdy nemůže nahradit pečlivě připravený vyargumentovaný a nikým jiným nepoznamenaný komentář, jemuž jeho autor propůjčí v rozhlase i svůj přednes s vlastními akcenty, v televizi pak navíc i s případnou mimikou a gestikulací. Takže zajisté, absencí kvalifikovaných komentátorů domácí politiky v nejsledovanějším médiu, jímž je zatím nesporně televize, jsou široké masy ochuzovány o pestré spektrum názorů, což lze také považovat za ochuzení rázu informativního.

Ovšem základní chybějící informace, na níž se zatím nikdo neptá, je ta, proč vnitropolitické komentáře ve všech českých televizích jsou tak zásadně potlačovány a kdo o to má tak důsledný a dlouhodobý zájem? Lze téměř vyloučit, že by šlo o náhodu, ale získat odpověď na tuto otázku je téměř vyloučené.

Nezbývá tedy nic jiného, než spekulovat a zde, jak známo, při jakémkoliv šlápnutí vedle, jemuž se v naprosté nejistotě nelze vyhnout, se jako smečka psů proti novináři vyřítí oni činitelé, kteří pravdu znají lépe než on a obviní ho okamžitě z toho, že si vymýšlí nějaké teorie spiknutí. A to je u nás obvinění z nejtěžších, neboť u nás se přece žádná spiknutí nekonají a všechno je přesně tak, jak se to úředně vykládá, respektive zamlčuje.

Například případ Bamberk musel nutně skončit tím, že česko-švýcarský podnikatel Vízek skončil v blázinci, aniž se bralo v úvahu, že u těch jednání byli z té druhé strany ještě pánové Jírava a Kočárek, z nichž zejména ten druhý byl zajisté osobou dostatečně důvěryhodnou k podání relevantního svědectví, když za nás mohl několik let velvyslancovat ve Švýcarsku.

Také Miloš Zeman by mohl říci pod přísahou, co obsahovaly ony údajné falsifikáty, diskreditující Václava Klause, které mu pan Vízek předal a které on tak pečlivě někde ukrývá. I pak Vlček, který ty bamberské schůzky měl spunktovat a který nějakou chvíli tvrdil, že se nic takového vůbec nekonalo, je ještě naživu, aby mohl pod přísahou svědčit a to i s možností býti potrestán za případné křivé svědectví.

A co ten rukou psaný zápis Karla Machovce s podpisy všech účastníků, včetně Miloše Zemana, který pak byl nahrazen snadno prokazatelným falsifikátem pana Vízka, čímž jako by byl onen Machovcův zápis anulován. Ano, tady chybí tolik odpovědí, že nějakou teorii spiknutí není nutné ani dlouho spřádat.

K dalším překvapením by možná došlo, kdyby Josef Zieleniec, Jan Ruml a Ivan Pilip konečně zvěstovali plnou pravdu, co je skutečně inspirovalo k rozpoutání řetězu událostí, které pak Václav Klaus sebebolestínsky nazval Sarajevským atentátem, když přece aféra s falešnými sponzory ODS byla veřejně známa už dlouhé měsíce předtím.

A také by bylo zajímavé dostat informaci, zda-li láska Milana Šrejbra k ODS, vyjádřená sponzorským darem sedmi a půl milionu korun, měla něco společného s jeho čtyřmiliardovým úvěrem u České spořitelny na privatizaci Třineckých železáren. Když se Česká televize jednou začala pokoušet podobné případy podrobně prozkoumávat, byl příslušný pořad Nadoraz brzy zrušen.

Možná, že kdyby byl býval zůstal, třeba i tehdy slibně započaté probírání vskutku pozoruhodné osobnosti dnešního v uvozovkách ředitele zeměkoule Jana Kavana, by bylo odhalilo praktiky jeho úřadu podstatně rychleji, než se to zatím daří orgánům činným v trestním řízení. I zde veřejnosti chybí informace kdo a proč ten televizní pořad tak rychle zakázal.

Je tu však jakási malá naděje, že po definitivním odchodu pověstného a vzájemně těžce kontroverzního Bermudského trojúhelníku české politiky - Havel - Klaus - Zeman, nebude už tak nemožné aspoň poodkrýt pokličku nad hrncem četných utajovaných informací. Ale nedrží ji nakonec nějaká docela jiná ruka? A která? Řetěz otázek bez odpovědí asi nelze tak snadno přetnout, ale nový rok přesto otvírá alespoň jistou naději, že u nás přestane platit závěr jedné písničky z Osvobozeného divadla - nikdo nic nepochopí, nikdo se nic nedoví.