Opravdu velryby netrpí kesonovou nemocí?

30. leden 2012

Potápěč, který se vynoří z velké hloubky příliš rychle, riskuje přinejlepším vážné zdravotní komplikace. Hrozí mu i smrt. Příčinou je tzv. kesonová nemoc. Mohou jí být ohroženi také mořští savci? Nejnovější výzkumy dokazují, že ano.

Kesonová nemoc

Ve velkých hloubkách je lidské tělo vystaveno vysokému tlaku. Dusík obsažený ve vdechovaném vzduchu přechází pod tlakem ve zvýšeném množství z plic do krve a pomalu se v těle rozpouští. Krev a tkáně jsou tímto plynem prosyceny. Při prudkém vynoření tlak klesne a rozpuštěný dusík se uvolní v bublinkách. Je to podobné, jako když otevřeme láhev s minerálkou. Jakmile zátka povolí, klesne v láhvi tlak a rozpuštěný oxid uhličitý ve vodě zašumí. Zatímco bublinky oxidu uhličitého dodají nápoji osvěžující chuť, bublinky dusíku mají na tělo neopatrného potápěče devastující účinky. Ucpou krevní řečiště a poškodí tkáně. Dostaví se bolesti kloubů, slabost, nevolnost, dezorientace, ochrnutí, ztráta vědomí.

Užitečný kolaps

Mnozí mořští savci se potápějí do velkých hloubek a tráví tam poměrně dlouhou dobu. Například někteří vorvaňovci se potápějí bezmála do dvou kilometrů a setrvávají pod hladinou skoro hodinu a půl. O vorvaních se traduje, že jsou schopni ponorů až do hloubky tří kilometrů. Vědecky prokázané ponory jsou sice mělčí, ale i tak dosahuje toto zvíře impozantních hloubek kolem 1 500 metrů. Pro rypouše sloní nepředstavují problém ponory až jeden kilometr pod hladinu.

Delfíni

Všichni mořští savci se vynořují poměrně rychle a na kesonovou nemoc neumírají. Vědci byli přesvědčeni, že tito živočichové jsou evolučně přizpůsobeni k ponorům do hloubek tak dokonale, že jsou proti tvorbě dusíkových bublinek v krvi a tkáních odolní. Mezi mnoha fyziologickými adaptacemi hraje jistě významnou roli kolaps plic při ponoru. Velký tlak na hrudní koš plíce silně stlačí a vzduch se z nich „vyfoukne“ do málo stlačitelné prostorné průdušnice. Z plic by přecházel dusík do krve. Stěny průdušnice jsou však pro tento plyn neprůstupné a další rozpuštění dusíku v krvi a tkáních je tak potlačeno.

Smrtonosné bubliny

Vyšetření těl uhynulých vorvaňovců, které vyhnaly z velkých hloubek testy vojenských sonarů, odhalilo velké bubliny v cévách. Bubliny vorvaňovcům poškodily i životně důležité orgány, jako jsou játra nebo ledviny. Vědci pojali důvodné podezření, že také velryby mohou dostat kesonovou nemoc. Jak to tedy je s pověstnou odolností velryb a dalších mořských savců k tvorbě dusíkových bublin při rychlém vynoření z velkých hloubek?

Nejnovější výzkumy dokazují, že velryby, delfíni, rypouši nebo tuleni nejsou vůči kesonové nemoci obrněni tak dokonale, jak si vědci donedávna mysleli. Například plíce jim sice kolabují, ale pod podstatně vyšším tlakem a tudíž až v mnohem větších hloubkách. Dusík tedy proniká do krve a tkání při ponoru podstatně déle a tělo se může nebezpečný plynem nasytit. Mořským savcům tak opravdu hrozí při náhlém vynoření vznik dusíkových bublin v krvi a tkáních.

Jak to dělají?

Je možné, že krev mořských savců získala evolucí významně sníženou „šumivost“. Na to však tito živočichové spoléhat nemohou. Bezstarostné vynoření je může zabít. Chovají se proto tak, aby jim dusíkem nasycená krev „nezašuměla“. Nemusí spoléhat jen na pomalé vynoření. Mohou se vynořit celkem náhle, pokud se opět rychle vrátí do vyššího tlaku v hlubinách. Taková strategie by se nápadně podobala léčbě kesonové choroby potápěčů v tzv. hyperbarické komoře. Postižený potápěč je umístěn do uzavřeného prostoru, kde lze zvýšit tlak. To usnadní opětovné rozpuštění bublinek dusíku uvolněných do krve a tkání. Stejně se rozpustí vznikající bublinky v organismu velryb, jež se po vynoření rychle vrátí do hluboko pod hladinu. Ve prospěch této teorie svědčí fakt, že poškození tkání a orgánů bublinkami dusíku je často pozorováno u velryb uvízlých na břehu. Ty samozřejmě nemohou před hrozbou kesonové choroby prchnout do bezpečí mořských hlubin.

Keporkak (Megaptera novaeangliae; také velryba hrbatá či plejtvák dlouhoploutvý)

Vědci nevylučují ani to, že velryby a další mořští savci jsou přizpůsobeni škodám, jež v jejich organismu páchají bublinky dusíku. Například na kostrách vorvaňů lze nalézt mnoho míst, kde je kost poškozená nedostatečným prokrvením. Vědci se domnívají, že tato poškození vznikla v důsledku ucpání příslušné cévy bublinkami dusíku. Poškození se hromadí na kostře průběžně po celý život a vorvaně to zjevně neomezuje v jejich životních aktivitách. Pro vorvaně, kteří patří k vynikajícím potápěčům, jsou to jen jakési drobné šrámy.

Možná děláme při pátrání po příčině odolnosti mořských savců ke kesonové chorobě velkou chybu, když je házíme všechny do jednoho pytle. Je možné, že se každý druh pere s riziky po svém. Jiné ochranné mechanismy využívají extrémní potápěči jako vorvani a vorvaňovci a jiné třeba kosatky dravé, které sice tráví pod hladinou mnohonásobně delší čas, ale obvykle se nenoří hlouběji než sto metrů.

autor: Jaroslav Petr
Spustit audio