Ondřej Vaculík: Šedesátý osmý zas. Znovunastolení diktatury už neexistujícího proletariátu s docela lidskou tváří
Srpen šedesát osm… Kdy stovkami tanků a děl komunistická mocnost zakročila proti komunistickému režimu, vlastně proti svým soudruhům svého vazalského – sbratřeného? – státu.
Aby během nedlouhého času překonala všechen odpor a nevůli lidí a nastolila tu takzvanou normalizaci v čele s Gustávem Husákem. Jakkoli ty samy poměry pak, když neuspěl pokus o dělnicko-rolnickou vládu Indry, Biľaka a dalších, byly vzhledem k tomu hrůzostrašnému řinčení okupujících armád vlastně docela snesitelné, protože drtivé většině z nás nebyl na hlavě zkřiven vlas.
Čtěte také
Byly nám ale vnuceny hrozbou, mír byl důsledkem naší poroby a ponížení. Ta „dočasná“ přítomnost okupačních armád, jak se tu ubytovaly, jak tu sveřepě bytovaly s trvalou samozřejmostí, jako by jim naše zem i patřila! Co jsme si tu mohli svobodně? I volit za své představitele jsme mohli pouze některé ze svých zrádců.
Ten režim svou povahou byl tvrdší, totalitárnější, než se pak projevoval svými poměry. A to nikoli díky vládnoucímu politbyru, ale díky těm, kteří, ačkoli mu sloužili, našli v něm dostatek skulin, spár a škvír a zavrženým umožnili důstojnější či obstojnější život.
Byla to diktatura už neexistujícího proletariátu, stále ale diktatura – díky oněm lidem ve skulinách však diktatura s docela lidskou tváří.
Díky Husákovi
Moje maminka říkala, že to bylo díky Husákovi. Protože nepřipustil, aby nejprve stoupenci obrodného proudu v KSČ a později i jiní disidenti končili někde na Sibiři, jak na to Brežněv byl zvyklý a pro jeho byro to bylo normální.
Čtěte také
Puč ve čtyřicátém osmém jsme si víceméně nastolili sami, komunisty jsme po válce volili jako diví a kdo tušil, jak si jen o rok, dva, tři, čtyři později začneme odsuzovat a popravovat elitu národa a bojovníky za svobodu. Nepopravovali sami komunisté, jak se teď nesprávně na ně svaluje, ale odsuzovala je justice komunistického režimu. Soudci, kteří právo studovali za první republiky! Ten režim, ovládán sovětským politbyrem, byl strašlivě krutý.
Kdo znal 50. léta a měl osobní zkušenost a vzpomněl si na padesátý šestý v Maďarsku, musel se obávat, že tanky a děla v šedesátém osmém přivalí nám sem střílení a věšení kontrarevolucionářů a „agentů imperialismu“ jen tak od boku, na kandelábry, a ani Urválka k tomu nebude zapotřebí. Z tohoto úhlu pohledu následná „normalizace“ i se svým „poučením z krizového vývoje“ nastolila poměry s neuvěřitelně lidskou tváří, tedy nad očekávání! Nikoli Dubček, ale Husák, pravila maminka.
Takže když pak často chodila k estébákům na výslechy, bývala sice bílá jako stěna, ale věděla, že ji nebudou bít a fyzicky týrat. Díky Husákovi, zdůrazňovala. Byly to ale normální poměry?
Podstatné je na hodnocení režimu po únoru 1948 a po srpnu 1968, že trvala kontinuita téhož režimu, na jehož principech nic nezměnila ani federalizace; pokus o „socialismus s lidskou tváří“ byl smeten.
Autor je spisovatel a komunální politik
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
