Ondřej Konrád: Ztraceno v překladu

Děti se dívaly na slovenské Večerníčky, a popularita nadprůměrných divadelních inscenací z Bratislavy, vysílaná o pondělních večerech, byla v Čechách značná. Čtenáři si sice občas dělali legraci třeba z toho, že „Sherlock Holmes seděl u kozuba“, tedy u krbu, což dodávalo viktoriánské atmosféře Doylových povídek rurální charakter. Tradovalo se také, že jakýsi román Francois Saganové začíná slovy: „Keď sme sa usalašili na Elysejských poliach...“. V éře reálného socialismu také vnímala dospívající česká generace intenzivně mladou slovenskou populární hudbu, o hodně svěžejší než domácí, a zpívala si běžně slovenské texty Elánu, Modusu nebo Žbirky.

Když se počátkem deváté dekády federace rozdělila na samostatné státy a národovecké tendence na Slovensku přinesly omezení češtiny v televizních programech, ubylo úměrně tomu bratrského jazyka také na českých obrazovkách. To ale bylo zbytečné, my jsme žádnou na politiku vlivnou Matici českou neměli. Naštěstí jde o řeči natolik si podobné, že aspoň zhruba si národy pořád rozumějí. Nicméně v řadě nuancí snadno nastávají příslovečné šumy. Milan Lasica to uvádí příkladem, kdy po něm chtěl český fanoušek autograf pro svoji ratolest. Známý herec se zeptal: „A máte cerusku?“, načež Čech bezelstně odpověděl: „Ne, syna.“ To je ovšem asi jen anekdota.

Ale pamatuji, jak se v roce 1991 kdosi v tisku velmi zlobil na slovenského premiéra Mečiara, který v nějakém projevu řekl na margo dohadování se s českou stranou, že „každá palica má dva konce“, a tedy pozor, Slováci na nás už vytahují palice. Ačkoliv šlo o poměrně nevinnou – bez ohledu na to, co si myslíme o Mečiarovi - obdobu našeho rčení „každá hůl má dva konce“, neboli že je na vše třeba dívat se ze dvou stran. Ale jelikož palice je v češtině poněkud robustnější než obyčejná hůl, tedy slovensky palica, šlo o klasické „ztracení v překladu“. A neznalost vedla k alarmující poznámce. Ještě v časech společného státu.

Dnes se taková nedorozumění mohou množit. Nedávno jsem například narazil na ukázku, co může způsobit, když si někdo myslí, že slovenštině přece rozumí. Jak by ne! V rozhovoru pro Lidové noviny totiž vysvětluje bratislavský jazzový vokalista Peter Lipa, jak to bylo s jeho lustračním nálezem: že skutečně byl StB kontaktován, ale k ničemu se nezavázal a spolupráci neprovozoval. Věc uzavírá větou: „Mám celkem čisté svědomí“. Česky to zní ovšem dvojznačně, svědomí má celkem čisté, čili ne tak docela. Jenomže „celkom“ znamená ve slovenštině „úplně“. Jde tedy o podstatný posun. Pro zpěváka nepříjemný. A jelikož je Peter můj letitý přítel, cítím potřebu na omyl autora interview i editorů upozornit. Svědomí v tomto případě celkem čisté rozhodně nemají. A není to způsobeno jen pozvolným vytrácením slovenského jazyka z českého veřejného prostoru. S tím asi nic nenaděláme. O to je ale třeba být v podobných případech pozornější. Vždyť každá hůl má dva konce. A příbuzně znějící slovo může mít zásadně jiný význam. Byť v jazyce ještě stále, jak už řečeno, bratrském.