Ondřej Konrád: Stále originální Jiří Trnka
Jen minimum světlejších momentů se vyskytovalo v oficiální umělecké scéně padesátých let minulého století. Poznamenaných nadiktovaným socialistickým realismem. Řada tvůrců byla zakázaná, jiní ani nezkoušeli prezentovat se veřejně a zůstávali v kulturním podzemí. Nicméně existovala výjimka, jíž se také režim chlubil a vycházel jí vstříc. Protože tehdejší Československo reperezentovala ve světě.
Byly jí podivuhodné filmy Jiřího Trnky, výtvarníka objeveného už před válkou v Plzni Josefem Skupou. Který Trnkův nevšední talent zapojil do svého divadla s ústředními loutkovými postavami Spejbla a Hurvínka, bavícími tehdy zdaleka ne jenom děti.
A když pak mladý Trnka přišel studovat do Prahy, záhy se začal prosazovat jako kreslíř i ilustrátor a v druhé půli třicátých let zaujal coby autor scény a kostýmů slavné inscenace Klicperovy komedie Zlý jelen v režii Jiřího Frejky na prknech Národního divadla.
A hned po válce se Trnkovo nadání naplno rozvíjelo ve specifické oblasti kresleného filmu vznikající v Trnkou založeném studiu Bratři v triku a pak hlavně v jím vedeném Studiu loutkových filmů.
Kde soustředil tým spolupracovníků, z nichž na sebe později někteří upozornili, jako Břetislav Pojar, autor série krátkých filmů o dvou medvídcích. A mnozí se podíleli na televizních Večerníčcích, další československé mezinárodní akvizici.
Prvním velkým Trnkovým projektem byl Špalíček podle Mikoláše Alše a už roku 1948 vznikl jeho celovečerní loutkový film Císařův slavík s hudbou Václava Trojana.
Za nimi pak následovaly Bajaja, Staré pověsti české, třídílné Osudy dobrého vojáka Švejka, nebo uhrančivý Sen noci svatojánské.
Publikum jimi bylo fascinované, protože loutky ve filmu jsou něčím zcela jiným než při divadelních představeních, vidíme je zblízka, v detailech, chápeme, co vyjadřují, i když mnohdy mlčky.
A Trnkovy loutky jsou prostě krásné, stačí se jen podívat na scénu hýření nadpřirozených bytostí v shakespearovském snímku. Sbírajícím jako ty další ceny na nejprestižnějších zahraničních festivalech. A přinášející tudíž do státní pokladny kýžené devizy, takže jejich tvůrce komunistická moc vysloveně podporovala, ačkoli nebyl členem strany.
Nejenom Zahrada
Trnka mezi prací na filmech také nezapomenutelně ilustroval dětské knihy Františka Hrubína anebo pohádky pro malé i velké Fimfárum svého blízkého přítele Jana Wericha, souseda z pražské Kampy.
A sám napsal i obrázky opatřil báječnou knížku Zahrada o příhodách pěti chlapců s vrtošivým kocourem. Jíž dnešní děti, které by asi na tempově volné loutkové filmy, navíc v konkurenci technologicky perfektních světových „animáčů“, asi neměly dost trpělivosti, znají z Trnkovy tvorby nejlépe. Ačkoli pro něj samotného byla Zahrada spíš jen okrajovou kratochvílí.
A málokdo ví, že Trnka byl i svébytným malířem pláten leckdy snově fantaskních. Uspořádat ovšem soubornou výstavu jeho děl je zřejmě skoro nemožné, protože jeho práce jsou v drtivé většině v soukromých rukou a kurátoři o mnohých nemohou mít tušení.
A na Trnku, druhdy tak zářícího a stále ještě originálního, odešlého v pouhých sedmapadesáti 30. prosince 1969, tedy před pětapadesáti roky, jakoby se trochu pozapomíná. Snad je to stav pouze přechodný.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
