Ondřej Konrád: Ruský člověk v tísni

Šimon Pánek, Veřejná debata Plusu na téma Konec migrace?
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Šimon Pánek, Veřejná debata Plusu na téma Konec migrace?

Na jaře 2015 byl ruským parlamentem přijat zákon o nežádoucích nevládních organizacích.

Rok po anexi Krymu, kterou následovaly dodnes neodvolané a naopak tu a tam rozšiřované sankce, americké i unijní. A tak se zdálo být jen otázkou času, kdy tamní generální prokuratura ukáže i na českou organizaci Člověk v tísni. Světově renomovanou, evidentně zdatnou a zkušenou.

A to především v pomoci lidem postiženým přírodními katastrofami. Má ale zároveň na zřeteli i případy porušování lidských práv a k těm, je na to dost ověřitelných podkladů, dochází v Rusku běžně.

Pokud nad tím Člověk v tísni nemínil zavírat oči, musel být objektem zájmu justice, která zakročuje proti společnostem, které „ohrožují ústavní pořádek země a její obranyschopnost nebo bezpečnost“. Což je formulace, pod kterou je při nevalné snaze možno zahrnout kdeco a kdekoho. Jak se zrovna hodí.

Až, nebo už?

Že tedy na Člověka v tísni došlo až teď, je málem překvapením, když se právě v Rusku zabývá prioritně lidskými právy.

Jak píše ve své loňské výroční zprávě, jde o zemi „s nevyjasněným politickým systémem, v každém případě velmi represivním, a má stejně nízké hodnocení svobod jako Ázerbájdžán“. Přičemž si o stavu ázerbájdžánských svobod si není třeba dělat iluze. Nemají je dost možná ani dobrovolní nebo placení propagátoři putinovského Ruska.   

Ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek se tedy přirozeně nediví. Snad jen tomu, že jeho značka přišla na řadu až jako devatenáctá. Za čtyři roky od platnosti zmíněného zákona, drsně kriminalizujícího ruské spolupracovníky nežádoucích zahraničních organizací. Na místě by přitom spíš byl povzdech: Bože, už devatenáctá?

A možná i otázka, jestli tamní režim, jakkoli navenek pořád pevný, nevykazuje přece jenom lehkou nervozitu, jak by se dalo vyvozovat z nebývale ostrých policejních zásahů proti demonstrantům před nedávnými moskevskými volbami. A jak ostatně pozorujeme z průběžných represí vůči radikálnější opozici vůbec.

Jiskřička naděje

Pánkovi samozřejmě nezbývá než v Rusku okamžitě „zavřít krám“, už kvůli bezpečí svých tamních lidí. A ovšem doufat, že jednou přijdou zase trochu jiné časy. I když za rohem určitě zatím nejsou.

Ondřej Konrád

A pro ty, kdo se starají o Rusy jednoznačně mocí perzekvované, dál naplno platí paradoxní paragraf „o opatřeních proti osobám zapojeným do porušování základních lidských práv a svobod, práv a svobod občanů Ruské federace“.

Vtipálek by poznamenal, že je možná v Rusku základním lidským právem skoro žádné nemít. A že jsou na to hlavně většinoví Rusové staršího data narození dávno zvyklí. Dodejme - jejich vnučky a vnuci už ale sotva. V tom je přece jenom jiskřička naděje.   

Autor je komentátor Českého rozhlasu