Ondřej Konrád: Odešel neprobuzený buditel Pete Seeger

A těžko říci, zda se Seegerovi pak při návštěvách zemí reálného socialismu aspoň trochu otevíraly oči. Myšlenkou jiného společenského uspořádání byl zřejmě natolik zaujatý, že si komunistický totalitarismus příliš nepřipouštěl. A když s ním za doprovodu skupiny Spirituál kvintet lidé v sálech spontánně zpívali, možná si myslel, že jsou stejného smýšlení. Ale české publikum nezajímala ideologie a nadšeni byli z toho, jak autenticky a přesvědčivě Seeger interpretuje lidové písně, které celý život neúnavně sbíral a znovu uváděl v život. A znalo i jím napsanou Where Have All The Flowers Gone, Řekni, kde ty kytky jsou, která u nás už zdomácněla a jíž jsme znali i z německé verze s Marlen Ditrichovou z desky východoněmecké Amigy. A českoslovenští soudruzi si také těžko mohli představit, že o několik desítek let později jim bude na Národní třídě znít pomyslný umíráček za zpěvu počeštěného songu We Shall Overcome, Jednou budem dál, Seegerova koncertního stěžejního kusu. Američtí levičáci ho zpívali na různých protestních pochodech kapitalistům, tuzemští studenti v listopadu 1989 komunistům. Jak říká klasik: To jsou paradoxy!

Seeger je právem považovaný za klíčovou postavu folkového hnutí, vzniklého v 50. letech a odkazujícího se k postavě Woodyho Guthrieho, který už před válkou putoval s kytarou na zádech křížem krážem Spojenými státy a hrával stávkujícím dělníkům. Seeger a jeho kolegové ze skupiny The Weavers sice odbojné písně považovali za vlastně nástroj politického boje, ale zároveň ctili hluboké a široké tradice lidové hudby, zjednodušeně řečeno směsice irských a skotských balad a černošských blues i gospelů. A interpretovali folk na vysoké úrovni. Sám Seeger pětistrunné banjo, které bylo v dávných dobách mezi lidovými muzikanty mnohem rozšířenější než kytara. A dospívající Pete i jeho bratr Michael se naučili doslova virtuózním banjovým kreacím od starší dámy, Afroameričanky Libby Cottenové, která do rodiny otce - muzikologa chodívala uklízet. Jednoho dne se ukázalo, že si k úžasů bratrů Seegerových mezi prací v kuchyni vybrnkává závratné věci.

V pozdější folkařské komunitě 60. let měl Seeger výsadní postavení, jeho slovo rozhodovalo, kdo je hoden pozornosti publika. A zcela ho okouzlil přicházející Bob Dylan. Skrze sílu a bohatství jeho obraznosti viděl Seeger v Dylanovi skoro něco jako folkového Mesiáše. A proto se tak strašně rozčílil, když o pár let později vystoupil Dylan na newportském festivalu s hlučnou rockovou kapelou. Starý bard to považoval za zradu a podle některých svědectví se chystal sekerou přetnout elektrický kabel u pódia. A nechápal, že na rozdíl od vždy připravené Joan Baezové se pak už Dylan nezúčastňoval mírových shromáždění a podobně.

On sám naopak aktivistou zůstal až do konce, stejně jako neopustil řady Komunistické strany USA, vždy marginální a kdysi financované Kremlem. Nebylo tedy ani divu, když se Seeger dostavoval před pár roky na shromáždění hnutí Occupy Wall Street, ačkoliv v té chvíli už překročil devadesátku. Revoluční závany ho zřejmě přímo omlazovaly.

Že jej naivní idealismus neopustil, můžeme sice chápat jako druh zaslepenosti, příznačné pro ty, které kdysi Marxovy myšlenky uchvátily. Ale Seegerovi nelze upřít, kolik toho vykonal pro odkrytí pokladu americké lidové slovesnosti a hudebnosti. Před nedávnem mu v tomto smyslu také složil poklonu muž nad jiné povolaný, Bruce Springsteen, když natočil výborné album písní, které Seeger druhdy zpopularizoval. S jeho odchodem určitě nezmizí.