Ondřej Konrád: Normalizační bláto zpod kol Volhy
„Já ti nevím, jestli je ten Pekárek úplně blbej, nebo si z nás dělá prdel.“ Omluva za nespisovný výraz hned na úvod, ale jde o citát, učesávat ho by bylo zkreslující. Neboť v sérii České televize Volha hovoří vulgárně nejen důstojníci StB (od jednoho z nich věta pochází), nýbrž drtivá většina figur. A je to ovšem v diváckých diskuzích kritizováno, že to prý – a série vůbec – neodpovídá realitě. Jenže odpovídá, velmi věrně.
A pamětník je tou kvazi-pobouřeností překvapen. Neboť viditelné zhrubnutí běžné řeči bylo pro období nastartované normalizace příznačné. Jako by dosavadní slovník spodnější společenské vrstvy vyšplhal o parto výš. Nejspíš v reakci na pookupační bezmoc a do široka se rozlévající marasmus. Dokumentovaný v sérii četným prolínáním výmluvných archivních televizních záběrů.
Zvířátko Švejkovi spíš vzdálené
A právě tehdy se odehrávají zatím prvé dvě odvysílané epizody pětidílné Volhy, vycházející ze stejnojmenného románu dlouholetého produkčního ČST a později ČT Karla Hynieho, s režisérem Janem Pachlem spolutvůrce scénáře. A jejíž ústřední postavou je televizní řidič Standa Pekárek, čerstvě po vojně, ke všemu svolný mládenec bez skrupulí, přízemní zvířátko.
Čtěte také
Které by se skrze citát z úvodu a záběr, jak si do vozu věší figurku Švejka, mohlo zdát, že je Haškově dobrému vojáku v něčem příbuzné. Pokud ano, jen vzdáleně. Neboť Švejk dělá sice jako Pekárek dojem idiota, nicméně neudává za výhody, a už vůbec se nesnaží k něčemu došplhat.
Zatímco věčného srandistu Standu ihned prokouknou estébáci (že všechno dělá jenom pro svůj prospěch, a proto ho také snadno zverbovali), i záhy z televize na Pekárkovo udání vyhozená režisérka, dříve varující kolegy právě před podnikovými řidiči coby notorickými donašeči.
Ale jinak Standovi prochází hladce kde co, domůže se po vyklepané škodovce „Stejšn“ vytouženého ´kočkolapu´ Volhy, úspěšně ignoruje manželku s dítětem a obskakuje dvě milostnice, drobně čachruje s kdečím, a hlavně kouká být hezký v očích těch, kdo mu mohou být užiteční. V jeho vyčůraném utilitárním živoření. Které by tak ovšem sám v žádném případě nenahlížel.
Obraz částečně i obecný
Volha je sice především zprávou ze specifického televizního prostředí ve specifickém čase, na širší obraz normalizace si nárok nečiní. Ale řada epizod má obecný charakter.
Čtěte také
Například nutnosti celého autoparku projet před koncem roku nespotřebovaný benzin, jinak ho bude příště přiděleno méně, i kšeftování s benzinovými poukázkami dokonale rozumí Pekárkův „furťácký“ tchán, čili důstojník z povolání. A šlo o běžnou praxi i podstatně menších institucí, než byla Československá lidová armáda. Nemluvě o z dnešního pohledu doslova hrůzné scéně z jednání interrupční komise.
Autentický obraz doby důsledně dokreslují kostýmy, interiéry a veškeré reálie, nic v chování štamgastů antihrdinovy domácké pivnice a v několika mimo televizních prostředích nepůsobí uměle. A už vůbec ne kresba poměrů a charakterů uvnitř tehdejší ČST, zatím v sérii před dokončením Kavčích hor rozeseté do více budov v centru Prahy. Kde níže podepsaný v letech 71–72, tedy mladíček, brigádničil coby „holka pro všechno“ po ruce režisérům.
A zatím je mírou pravdivosti Volhy projíždějící smrdutým normalizačním kalem, což se, jak už řečeno, leckomu čert ví proč moc nezamlouvá, pozitivně překvapen. A zvědavě čeká, jestli se tvůrcům vysoko nasazenou úroveň podaří udržet až do závěru.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
