Ondřej Konrád: Nečernobílý fenomén Karel Gott
Gottland se jmenuje pozoruhodná kniha reportáží polského spisovatele Mariusze Szczygieła, věnovaná vybraným českým osobnostem a fenoménům 20. století.
Ačkoli žádná ze šestnácti kapitol o Karlu Gottovi přímo není. Ale přesto jde o titul velmi výstižný.
Čtěte také
Jak vidno od prvých hodin po oznámení o úmrtí věhlasného popzpěváka. Kdy se média nevěnují takřka vůbec ničemu jinému než jeho osobě a kariéře, a mimořádně se sešla vláda a vyhlásila státní smutek v den pohřbu. Který by se podle kardinála i Babiše mohl dokonce konat v katedrále Sv. Víta, místě posledního spočinutí králů.
Samozřejmě. Kde také v Gottlandu jinde? Ale bude záležet na Gottově rodině. Pokud svolí, už couvnout nepůjde a budeme mít světový rekord v uctívání interpreta písniček pro všední den.
Pro a proti
Jakkoli se v jeho dráze vyskytovaly světlé a významné body. Především v prvé dekádě své kariéry, kdy byl výrazným nositelem nové, uvolněné a inteligentní zábavy, jednomu z nejviditelnějších symptomů politického tání. Které mu, coby ctiteli amerického jazzu a rock´n´rollu, přirozeně konvenovalo.
Čtěte také
I když se pak prosadil hlavně v německy mluvících zemích. Vedle států takřečeného socialistického tábora. Které ke konci onoho zářivého zpěvákova desetiletí pod moskevským vedením jeho vlast okupovaly, a nastala chmurná éra normalizace. Což Gott jistě nesl těžce.
V prvních chvílích také z jakési poloemigrace vyjednal s husákovským vedením přijatelné podmínky pro činnost doma a hlavně možnost bez omezení dál koncertovat a nahrávat v zahraničí. Nebylo to ovšem zadarmo, a tak se dodnes vedou a zřejmě i dál povedou spory o to, do jaké míry si Mistr s gubernátory zadal, jestli mu to stálo za to, anebo o nic vcelku nešlo.
Pravda je, jak už to bývá, kdesi uprostřed. Na jedné straně se Gott musel účastnit různých oficiálních akcí, aby se s ním straničtí činovníci mohli lidu pochlubit. To muselo být ponižující, včetně čtení textu takřečené Anticharty.
Kterou ale zase podepsal kde kdo a dnes dělá jakoby nic. Na straně druhé Gott finančně pomáhal například zakázaným umělcům. Skoro až anonymně. A nikdy později se k tomu nepřihlásil. Ale bylo tomu tak.
Připraven na souhru náhod
Pro širokou veřejnost byl ovšem Gott skutečně menší modlou. Lidé jej nekriticky uctívali pro jeho „krásný hlas“, a snad ani neslyšeli, v jakých souvislostech zní a jaká občas dost plytká slova zpívá.
Anebo to nechtěli vnímat a byli prostě rádi, že máme pořád svého Káju, co udělal díru do světa. Jako později Jágr anebo Nedvěd. A to Gott skutečně dokázal, jakkoli mohlo jít v určitém momentu o šťastnou souhru náhod.
Na níž byl ale talentovaný zpěvák s mezinárodním rozhledem cele připravený. Popadl ji za příslovečné pačesy a už nepustil. Zdaleka ne každý by to svedl. A dotáhl to až k pohřbu se státním smutkem. Možná dokonce ve stěžejní katedrále. Země s přezdívkou podle jeho příjmení.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
