Ondřej Konrád: Majitelé lidických pravd

Zatčená jen několik dní před drastickou likvidací obce v rámci heydrichiády, jak zjistil historik Kyncl. Podle něj mohla Mikešovou udat její bytná Doležalová, respektive toto po válce uvedl příslušný buštěhradský četník.

Čtěte také

Odmítání nepohodlných zjištění historiků o Lidicích je motivované politicky, tvrdí publicista Navara

Paní Doležalová byla ovšem po 10. červnu 1942 deportována do koncentračního tábora a vrátila se až s koncem války. Bez ohledu na to, co způsobilo, že se dosud ukrývaná Židovka ocitla v rukou gestapa, není zcela jasné, proč o ní část Lidických jako by nechce slyšet. A do uměle eskalované pře, do které zřejmě zasahuje také předsedkyně lidické pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu Bobošíková, nakonec prudce vstoupil ministr kultury Zaorálek a ředitelku Památníku doslova přinutil předminulý týden rezignovat.

Těžší kalibr výpovědí  

To se neobešlo bez mediální pozornosti a poměrně vášnivých polemik. Přitom ovšem zastánci verze, že udavačkou mohla být jedna z „lidických žen“ (jde o terminus technicus pro nacisty odvlečené a tři roky vězněné), stejně jako ti, kdo považují za temnou figuru četníka Ressela, podávajícího hlášení o věci až po válce, staví teorie chtě nechtě na vratké půdě. A pokud se neobjeví nějaký jasný důkaz, těžko tomu bude kdy jinak. 

Deset výpovědí má značně vyšší váhu než pouhé podpisy dokumentu.
Ondřej Konrád

A tak se nabízí další otázka: Proč měl ministr kultury potřebu zasáhnout tak mocně a jako by ve prospěch jedné strany? To se mu svým způsobem vrátilo: před několika dny podalo z Památníku výpověď deset ze šestnácti vedoucích a odborných pracovníků, stojících za exředitelkou Lehmannovou a hovořících o hrozbě „návratu normalizačního výkladu dějin“.

Na to ale také přišla reakce v podobě prohlášení asi dvaceti osob současných, ale také někdejších pracovníků instituce: podle nich zase prý ředitelka nezvládla komunikaci s obcí a pamětníky. No, při vší úctě k signatářům má ovšem deset výpovědí značně vyšší váhu než pouhé podpisy dokumentu. Navíc bůhví kým zformulovaného a iniciovaného. 

Skrytá pravda a to podstatné

Ondřej Konrád|foto: Khalil Baalbaki

Mezitím se stále vede pře o samotnou kauzu Mikešová–Doležalová–Ressel, kterou si lze jistě vykládat různě. A při tom jako by se možná trochu zapomínalo, že od 27. května 1942, tedy dne atentátu na Heydricha, bylo zavedeno stanné právo a začala obrovská vlna teroru. V ní se mohl začít obávat o život kdekdo. A v přirozeném strachu případně i konat.

Ať by to byla bytná Židovky kamuflované jako křesťanka, nebo do věci vidoucí lokální četník. Anebo třeba někdo úplně jiný a kohosi vydírající. Zdatný fabulátor by uměl lusknutím prstů předestřít hned několik věrohodně působících verzí. Jenže o nějakou „pravou pravdu“, ke které se stejně asi nelze dobrat, přeci nejde. Zato, a především, o vpuštění jména Mikešová mezi lidické oběti. Kdo by tomu chtěl bránit? A proč?        

Autor je komentátor Českého rozhlasu