Ohrožuje vymáhání dluhů bezpečnost státu?

Velkodistributoři léčiv sáhli také k razantnímu kroku, když včera ohlásili přerušení dodávek léků do nejzadluženějších nemocnic. Vládním politikům, především příslušnému ministrovi a premiérovi, se to přirozeně nelíbí, kdyby měly dojít léky, dotkne se to určitě pacientů. V tomto smyslu jsou to distributoři léčiv, kteří si pacienty vzali za rukojmí svých pohledávek.

Jenže je tu nepřehlédnutelné jenže. Příslušné nemocnice jsou opravdu zadlužené a distributorům léků opravdu dluží. Snaha vymoci tyto dluhy je legitimní a stěží ji může kdokoliv zpochybnit. Jestliže je dodáno zboží, měla by následovat platba. Kdo by chtěl tvrdit, že to nyní neplatí? To je základní věc.

Určitě je zároveň možné se ptát, proč právě nyní sáhli velkodistributoři k razantnímu kroku, když jim nemocnice neplatí už celé měsíce. Učinili tak zajisté účelově v okamžiku, kdy se stupňuje tlak proti rozhodnutí ministra z počátku roku o snížení marží lékárnám. Lékárníci varují, že to bude vést k likvidaci mnoha lékáren. To by se samozřejmě nelíbilo ani velkodistributorům, které je zásobují. Tlačí tedy také na ministra, aby svůj krok vzal zpět.

V tomto smyslu jde o jasný nátlak. Jenže tento nátlak je možný jen proto, že dluhy opravdu existují. A platit se musí, nátlak nenátlak.

Ministr proti tomu argumentuje, jak umí, a na razantní krok používá razantní argumenty. Jak bylo řečeno, razance může být sympatická, ale neměla by být samoúčelná.

Pozastavme se nad některými a jen se ptejme. Ministr označil jednání velkodistributorů za gangsterské. Měli prý nejprve užít standardních prostředků, tedy obrátit se na soud. Jenže co by se tím změnilo? Jen by nemocnice a tedy i stát získaly určitý čas, soudy se táhnou dlouho a než by došlo na rozsudek a případné exekuce, bylo by už dávno po volbách. Je tento přístup etický u instituce, za kterou ručí stát? A vůbec, je možné nazývat gangsterskou metodou, když někdo žádá platbu za dodané zboží, na kterou má nárok? Přerušení dodávky zboží, za které není soustavně zaplaceno, je přece naprosto legitimní obranou dodavatele.

Ministr se možná právem pozastavuje nad načasováním kroku a nad tím, že jeho odvolání je podmiňováno vrácením marží na původní výši. Jenže snižuje to ten hlavní fakt, že někdo neplatí, co platit má?

Ministr chce také podat podnět pro údajné porušení hospodářské soutěže, protože distributoři zjevně jednali ve vzájemné shodě. Jenže je opravdu možné vzájemnou shodu několika firem na tom, že dluhy je třeba platit, interpretovat jako porušení hospodářské soutěže?

Ministr také chce najít nového distributora, který bude nemocnicím dodávat. Jenže ty mu nemohou platit dříve, dokud nevyrovnají staré dluhy starým distributorům, jinak by mohlo dojít i trestnému činu poškozování věřitele, jak o tom mluvila ODS. K čemu tedy bude nový distributor? Aby také dodával na dluh? Navíc k jeho výběru je třeba výběrového řízení.

A zcela fantastickou je úvaha o svolání bezpečnostní rady státu, jejíž je také ministr zdravotnictví členem, společně s premiérem, ministry obrany, vnitra a zahraničí a také třeba guvernérem centrální banky. Podle svého statutu koordinuje a vyhodnocuje problematiku bezpečnosti České republiky.

Jakým způsobem spadá do problematiky bezpečnosti České republiky, že někdo není schopen platit své závazky a někdo jiný mu kvůli tomu odmítá dodávat? Pošle snad bezpečnostní rada státu na velkodistributory armádu, aby jim zabavila léky? Je situace opravdu zralá na mimořádná opatření?

Kdybychom na to přistoupili, mohla by zřejmě bezpečnostní rada státu konat stálá, čtyřiadvacetihodinová zasedání, neboť fatálních problémů, těžko řešitelných, má Česká republika habaděj.

Stálo by proto za to spíše o sporných otázkách jednat. Od toho ostatně ústavní činitelé jsou na svých místech.

Radko Kubičko