Odbory protestují proti reformě veřejných financí

Z reakcí představitelů vlády se zdá, že si s tím příliš nelámou hlavu. Vzhledem k blížícímu se referendu o vstupu země do Evropské unie se tomu nelze příliš divit. Pokud tedy Špidlův kabinet v těchto dnech názory odborových předáků zajímají, pak především kvůli tomu, aby vrcholící kampaň před referendem nenarušily masové protesty. Ty by jednak zaplavily sdělovací prostředky a odvedly by pozornost lidí jiným směrem. Jednak by mohly ve společnosti vyvolat ještě větší obavy z dopadu vstupu země do Unie.

Vždyť čeští politici se při prosazování nepopulárních kroků často zaštiťují požadavky unie. A vůbec jim nevadí, že někdy nemluví pravdu, nebo ji záměrně zkreslují. Nelze se proto divit, že někteří lidé mají spojen vstup země do Evropské unie se strachem ze ztráty zaměstnání a ze snížení životní úrovně. Někteří z nich pak vnímají připravovanou reformu jako diktát bruselských byrokratů. Rozpočtové škrty jsou totiž motivovány, mimo jiné, snahou snížit narůstající schodky veřejných financí, a to je například důležité pro zavedení jednotné měny unie, tedy eura, a konkrétně v České republice.

Takže z tohoto úhlu pohledu je pro Špidlův kabinet úspěchem, že dokázal udržet nespokojené odboráře před referendem na uzdě. S výjimkou dlouhodobě plánované ostravské demonstrace, k žádným masovým protestům zatím nedošlo. Takže kampaň před referendem běží nerušeně a sociální nepokoje nekomplikují atmosféru v zemi před historicky prvním všelidovým hlasováním. Co bude po něm, to je zatím věštěním z křišťálové koule.

Jednak se objevují různé spekulace o konci Špidlova kabinetu. Kdyby skutečně došlo k jeho rozpadu, neměli by odboráři proti čemu protestovat. Připravovaná reforma veřejných financí by se zkrátka nerozběhla. Ani pokud současná vláda vydrží pohromadě, nemá návrh reformy zdaleka vyhráno. Například v řadách Unie svobody, DEU, se ozývají nespokojené hlasy. Ty vedení strany vyčítají, že chce asistovat příliš měkké reformě, která zemi z ekonomických problémů nevyvede.

Také uvnitř sociální demokracie nepanuje zdaleka jednotný názor na to, jak by měla reforma vypadat. Je tudíž docela možné, že nakonec k plošným škrtům v sociálních dávkách nedojde. Právě tento bod patří k odboráři nejvíce kritizovaným návrhům. V požadavcích odborových předáků se objevují i některé evergreeny sociální demokracie. Jde například o zavedení majetkových přiznání, registračních pokladen ve všech obchodech nebo o zvýšení daní pro nejbohatší občany. Když se k tomu přidá nápad na zavedení minimální daně pro všechny podnikatele, lze si těžko představit, že by tyto návrhy mohla podpořit Unie svobody, DEU, aniž by ztratila svoji tvář.

Zkrátka čím dál víc se ukazuje, že odhodlání vlády snižovat dluh veřejných financí, je to jediné na čem se shodne široké politické spektrum a pod co jsou ochotni se podepsat také zaměstnavatelé a odboráři. Problém je v tom, že cestu, která by k tomu měla vést vidí většina aktérů diametrálně odlišně. Do této atmosféry zapadá i neschopnost odborových šéfů shodnout se na jednom masivním protestu. Takže Asociace samostatných odborů bude pochodovat Prahou za týden a Českomoravská konfederace odborových svazů o pár dnů později.

Právě neakceschopné odbory, které díky koketování s některými politickými stranami nemají ve veřejnosti dostatečnou prestiž, nahrávají vládě. Ta není odboráři masivně tlačena ke zdi. A má šanci prosadit relativně razantní reformu veřejných financí. Potíž je v tom, že o to většina Špidlova kabinetu ani nestojí. Takže se některým ministrům odborářské protesty náramně hodí. Mají se alespoň na co vymluvit, proč k razantním rozpočtovým škrtům nelze sáhnout.