Odbory hrozí Topolánkově vládě

Přesto každá vyspělá země své odbory potřebuje. Představují zájmovou skupinu, která hájí a v konkrétních případech prosazuje zájmy zaměstnanců.

Proto je správné, když odbory chystají demonstraci proti vládní rozpočtové reformě. Hlídat, jak se vládní reformy dotknou zaměstnanců a jejich příjmů, je nepochybně nutné. A pokud se pozice zaměstnanců reformami zhoršuje, jak tvrdí samy odbory, a pokud s nimi vláda nechce o potřebných změnách jednat, jsou protesty na místě.

Ovšem nebylo by to postkomunistické Česko, kdyby věci nebyly o něco složitější. Když odbory demonstrují, jsou podezírány z pokusu podvrátit demokracii. Tím spíše, když se občas zmíní, že by nejraději svrhly vládu. Mimochodem pronesená slova o tom, že by se měla vláda vyměnit, u nás nikdo nebere na lehkou váhu. Všichni si totiž pamatují, co se přihodilo před deseti lety. Tehdy se odbory pustily do druhého Klausova kabinetu s takovou silou, že významně přispěly k jejímu pádu koncem listopadu 1997. Tři týdny předtím demonstrovalo sto tisíc odborářů na Staroměstském náměstí a žádost o výměnu vlády tam zazněla víc než zřetelně.

Souvislost protestní odborářské demonstrace s pádem vlády před deseti lety byla spíše symbolická, při zpětném pohledu se však najde i věcná souvislost.

Demonstrace roku 1997 byla vyvrcholením celoroční kampaně stávek a protestů. Hned její počátek, únorová pětidenní stávka na železnici ukázala, že vláda síle ustoupí. Pak už sebevědomí odborářů jen rostlo. Za druhé, odborové protesty získávaly stále víc sympatií některých koaličních politiků, kterým se čím dál víc zajídala politika slabého premiéra. Stávky a demonstrace mohly patřit k důležitým motivům, proč se tolik ministrů účastnilo svržení Klause během jeho nešťastných sarajevských dnů.

Z toho, co se stalo před deseti lety, nelze pochopitelně usuzovat, že vláda do tří týdnů po současné demonstraci padne. Jde však o to, že podtext chápe každý, odboráři i ministři. Něco takového by bylo v zavedených západoevropských demokraciích nemožné.

U nás to však v úvahu přichází a tím je demonstrace dramatičtější. Proto dokonce sami šéfové Českomoravské konfederace odborových svazů vystupují velmi opatrně a nepouštějí se do vlády příliš ostrými slovy. Chtějí jen změnit reformu a pokud jim vláda nevyjde vstříc, budou protesty pokračovat.

Vláda Mirka Topolánka se přitom do ožehavé situace dostala sama. S odbory skutečně nejednala o tom, jak reforma změní pozici zaměstnanců. Vládou navržená rozpočtová opatření nejsou příliš výrazná, a proto by bylo možné o části, možná dokonce většině z nich jen přátelsky podiskutovat. Pokud by odbory demonstrovaly, pak proti dílčím neshodám a to by zase nikoho příliš nezajímalo, natož aby se tím ohrožovala vláda.

To nemá být obhajoba odborů, jen připomínka, že jejich konfederace získala dobrou pozici díky tomu, že vláda situaci od počátku podceňuje a neřeší.

Odbory navíc tentokrát připravily velice dobrou kritiku celé reformy. Při tom, jak se chystala rychle, má samozřejmě řadu slabých míst. Skutečně, proč vláda nemůže jednat o tom, že při snížení nemocenských dávek by se mělo snížit i pojistné? A je opravdu nutné, aby reformě zpočátku prodělala většina českých domácností? Topolánkův kabinet se tak dostává do úzkých. Při současné situaci ve sněmovně může reformní zákon projít pouze v podobě, která se příliš neliší od té navržené. Příliš složitá debata by zřejmě celý návrh zablokovala. Navíc rozpočet je třeba opravdu zachránit, to se bez nějaké reformy neobejde, musí být tedy schválena za každou cenu.

Topolánkovi tak nezbývá, než čelit útokům a věřit, že občanům nakonec úspory příliš vadit nebudou. Také v tom je ve stejné pozici, jako byl Klaus před deseti lety, když svými balíčky zachraňoval rozpočet. Musel do úspor jít, i když věděl, že tím ztratí poslední zbytky své popularity. Opět se tím připomíná, jak nešťastně Topolánek svou partii rozehrál. Ekonomická situace je mnohem lepší než za Klause a stačí, když se rozpočtové výdaje během tří let seškrtají o několik procent. Právě na lepší kondici českého hospodářství ovšem může premiér spoléhat. Před deseti lety se zastavil růst reálných mezd, začaly se likvidovat podniky a lidé měli dost důvodů, proč stávkovat, nebo se vypravit na Staroměstské náměstí.

Dnes životní úroveň roste dosud nebývalým tempem. Lidé tedy nemusí uvěřit temným věštbám odborových bossů, kteří předpovídají konec prosperity, pokud reforma proběhne.

Pokud skutečně zítra na Václavské náměstí nepřijdou, může se tím ukázat, že Topolánek postupoval realisticky a že podcenit odboráře nebylo strategickou chybou.

Jednou větou, o budoucnosti vlády rozhodne ulice.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .