Ochota pomáhat

Politické skandály, aféry celebrit, ale i sportovní výsledky, pohyb akcií na burzách či boj s terorismem, to vše momentálně v sousedství asijské katastrofy jaksi bledne. I tradiční bilancování v závěru roku je poznamenáno nutností přehodnotit význam událostí, které jsme, zdá se omylem, měli za důležité, a ty důležité překvalifikovat na pouze významné.

Zemětřesení nezatřáslo pouze zeměkoulí, ale také psychikou lidí. Svět organizuje největší humanitární akci v historii, aby zachránil, co se ještě zachránit dá v oblastech, které se z pozemského ráje rázem staly peklem na zemi. Nasloucháme příběhům obyčejných lidí a hledíme na amatérská videa, přičemž ta sdělení jsou silnější než režírované apokalypsy, dojímavější než seriály cílené na naše emoce.

Uvyklí nadsázce a přehánění, shledáváme realitu mocnější, než může být ta nejreálnější reality-show. V čase, který nás vzdaluje od katastrofy, si zatím stále zřetelněji uvědomujeme její obtížně představitelný rozsah. Příkladem je neochota Mezinárodního měnového fondu odhadovat výši materiálních škod. Údajně je předčasné vyslovit jakékoli číslo. Profesionální zdrženlivost auditorů je na místě, čísla teď nejsou rozhodující. Podstatná je ochota pomáhat. A soudě podle vlny solidarity, která do oblasti postižené vlnobitím míří z celého světa, to s námi lidmi není tak zlé. Zdá se, že si tu lepší stránku svého lidství necháváme právě pro tyto chvíle. A v samém závěru roku napravujeme svou lidskou bilanci.