Obsese dnešní české politiky

Výsledkem je prohlubující se politická krize, jejíž řešení je v nedohlednu. Na druhou stranu se stále častěji objevují symptomy hluboké únavy a obtížně zvladatelných stresů, které se projevují v tom, že někteří herci vypadávají občas z role a mluví tak, jak patrně vidí věci doopravdy.

Uvedu dva příklady. První je rozhovor předsedy vlády a ODS Mirka Topolánka v MF Dnes 3.ledna 2007. Na určité výhrady vůči své politice při sestavování vlády zde předseda Topolánek říká, že jsou to kecy, vyvolané národní obrozeneckou obsesí. Cituji: "My Češi si v sobě neseme určitý pocit, že našimi největšími nepřáteli jsou v pořadí: Němec, šlechtic, kněz, emigrant."

To je opravdu výstižná charakteristika jednoho rysu české povahy, která se vytvořila v průběhu české historie a houževnatě se udržuje až do dnešních dnů. Takové a podobné rysy obsesivní rysy se dlouhodobě nemění, i když už dávno neodpovídají žádné realitě světa, v němž žijeme. Například naši hlavní nepřátelé už dávno nemají žádnou takovou konkrétní podobu, ale jsou to některé naše vlastní národní mravy a zvyky.

Ty nám brání, abychom se ve světě lépe uplatnili a obstáli. Mezi ně také patří jednoduché ideologické vidění světa našich politiků, které má vliv i na větší část české veřejnosti. Stále se pohybujeme v rámci jakýchsi schémat, která nedovedeme opustit a přistoupit na to, že se svět změnil a my bychom se tedy měli změnit také. Podívejme se například na politický svět dnešní Evropy. Jeho nápadným a nepřehlédnutelným rysem je, že se žádná jedna politická strana nedokáže dostat k vládě sama bez koaličních partnerů a že opozice je většinou téměř stejně silná jako vítěz voleb.

A v politice je to stejné jako se změnami klimatu, je z velké části ovládána určitými trendy, které jsou dlouhodobé a nelze v horizontu desetiletí počítat s velkými změnami. Každá země v Evropě se proto musí připravit na to, že volby nebudou mít jednoho jasného a zřetelného vítěze a že po volbách pokaždé nastane delší či kratší období složitých koaličních jednání. Jejich výsledkem pak je koaliční vláda, která, aby mohla vůbec efektivně vládnout, se musí opírat o zřetelnou většinu v parlamentu.

Spoléhání se na jednoho či dva tzv. přeběhlíky je dnes politicky krátkozraké a naivní. A naopak ten, kdo zůstane v opozici, může získat mnohem víc než ten, kdo nakonec usedne do labilní a těžko udržované vlády. Mluvit pak o reformní vládě, která bude něco prosazovat s pomocí takových typů, je prostě hloupé. Problémem dnešní ODS je to, že byla příliš dlouho v opozici a příliš jí záleží na uchopení moci. Po opoziční smlouvě příliš dlouho praktikovala tzv. nulovou toleranci a dnes chce po ČSSD, aby dělala nějakou v České republice téměř neznámou velkorysou opoziční politiku. Ale abych byl přesnější: ODS je dnes stranou rozdělenou, na ty, kdo v regionech získali moc a mají odpovídající sebevědomí, a na ty, kdo se v centrální pražské politice pohybují stále dokola a ministerské posty se jim jeví jako něco velmi žádoucího.

I když ve skutečnosti v nich jde jen o nikdy nekončící zápas s lobbyistickými nebo dokonce ještě horšími strukturami vlivů. To, co dnešní politika v Evropě vyžaduje, se dá označit jako politická kultura dohody, konsensu, která má pochopitelně vždy dvě stránky. Na jedné straně je to dohoda o rozdělení moci a na druhé straně je to dohoda o tom, co je v dané zemi nejvíce potřeba udělat. A tady už ideologické pravolevé vidění nemá téměř žádnou pozitivní funkci.

Vždyť je přece všem jasné, že levice a pravice, v našem případě ČSSD a ODS, nemají a ani nemohou mít na většinu základních otázek dnešní situace stejný pohled. Kdyby ho měly, voliči by volili jiné strany, zřetelně pravicové a zřetelně levicové. Naše volby dopadly bohužel tak, jak dopadly, tj. patem. Cesta z něj nevede přes vymýšlení stále nových kliček a spoléhání se na bůhvíco, ale v pokusu začít vidět věci jiným pohledem, z obecnějšího hlediska, nebo jak se někdy říká, z hlediska prospěchu všech občanů.

Dnešní druhá Topolánkova vláda nemá patrně žádnou šanci, aby získala ústavně předepsanou důvěru Poslanecké sněmovny a tak přijde nové kolo úmorného divadla. Říká-li tedy správně Mirek Topolánek, že někteří jeho protivníci v ODS jsou v zajetí národovecké obsese, měl by se také zamyslet nad tím, v zajetí jaké obsese je on sám.

Netroufám si ji přesně pojmenovat, alespoň proto uvedu, že je to obsese člověka, který v čele jedné strany vyhrál už několikáté volby, stále se mu nedaří toto vítězství proměnit v hmatatelný rozhodující podíl na moci a znovu a znovu se dobývá do budovy tam, kde nejsou dveře. Tato stresující situace ho nakonec přivádí i k problematickým rozhodnutím, jako je sestavení druhé vlády, která téměř nikoho neuspokojuje, vyjma těch, kdo ve volbách příliš neuspěli, tedy lidovce a Zelené.

Ti přitom jakoby zapomněli, že čím lákavější sousto si nyní dají do úst, o to delší půst je pak čeká. Obě strany sice mají velký koaliční potenciál, ale na druhou stranu o tuto hřivnu někdo musí stát, někdo ji musí chtít koupit a dobře za ni zaplatit. Svou dnešní nenasytností, která už také připomíná nějakou obsesi, tak nakonec jenom přispějí k pádu premiéra, který byl ochoten jim zaplatit víc, než bylo přiměřené. Jistě, moc je lákavá a politikové si momentální podíl na ní těžko odříkají.

Je ale zarážející, jak málo politiků hledí rozvážně dopředu v delším časovém horizontu a přitom mnozí nich by mohli mít lepší časy ještě před sebou. To ale neplatí o panu prezidentovi Klausovi, jehož nedávný rozhovor pro časopis Týden č. 2 z tohoto roku, jsem si zvolil jako druhý příklad. Václav Klaus se mě jevil do této doby jako politik, který usiluje o dohody a kompromisy, a proto také podporuje možnou dohodu mezi ODS a ČSSD. To byl srozumitelný postoj, odpovídají i roli prezidenta.

V časopise Týden však ukázal i jinou tvář. Trochu překvapivě se tu prezident nevymezuje ideologicky na pravolevém spektru, ale velmi ostře vůči straně Zelených. Cituji: "Strana Zelených samozřejmě vůbec není o přírodě a o životním prostředí, to je snad jasné úplně každému. To je strana s odlišným světonázorem, s odlišnou základní ideologií o společenském uspořádání a v tomto smyslu je to strana pro mě na absolutně druhé straně jakési ideologické bariéry." Tolik Václav Klaus.

Nechci stranu Zelených nějak obhajovat, ale představa, že je to strana s nějakým úplně jiným světonázorem, usilující o jiné společenské uspořádání než normální demokratické strany, je patrně také výrazem jakési obsese. A tak mě napadá, jestli by se v dnešní stresové politice nemohli nějak uplatnit odborníci na zvláštní psychické stavy, měli by totiž práci v každé straně. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .