Objev nových básní Sapfó

Platón označil básnířku Sapfó za „desátou Múzu“. Ve své době patřila k hvězdám antického literárního nebe. Z jejích devíti knih poezie se však do dnešních dní zachovala jediná kompletní báseň Modlitba k Afroditě a k tomu už jen části čtyř dalších básní. Poslední fragment se podařilo nalézt před deseti lety na útržku papyru. Proto vzbudilo velkou pozornost oznámení oxfordského badatele Dirka Obbinka o objevu dosud neznámé kompletní básně a další básně dochované pouze v torzu. Obbink se dostal k oběma textům náhodou, když se na něj s prosbou o konzultaci obrátil vlastník papyru.

„Na nově objeveném papyru je nejúplněji dochovaná báseň od Sapfó,“ říká Obbink. „Restaurování potřebuje jen pár písmen a nemáme tu pochybnosti o významu ani jednoho jediného slova. Obsah této básně je rovněž vzrušující.“

Jak píše Obbink v připravované studii pro vědecký časopis Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik, báseň je rozhovorem, jehož aktéři si sdělují obavy o úspěch námořní výpravy muže jménem Charaxos. V básni je zmíněn i další muž Larichos. Podle antických pramenů se stejně jmenovali dva ze tří bratrů starořecké básnířky. Není ale jasné, zda jde skutečně o její bratry a také nelze jednoznačně rozhodnout, jestli je vypravěčem básně sama Sapfó nebo někdo jiný.

Jeden ze starších zlomků básně Sapfó na poškozeném papyru|foto:licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.5, Masur

Věnování básně bohyni Afroditě dokazuje, že báseň patřila do první z devíti knih, již Sapfó věnovala rodině, líčení svého života a náboženskému kultu antické bohyně lásky.
Z toho, že je text zapsán aiolským dialektem starořečtiny, Obbink vyvozuje, že papyrus pochází nejspíše z konce 2. nebo počátku 3. století našeho letopočtu. Krátce poté už se aiolský dialekt přestal používat a nahradila jej attická starořečtina. Básně tedy byly zapsány bezmála tisíc let po svém vzniku. Přesto byly zaznamenány ve stejném dialektu, v jakém je psala Sapfó. K místům, kde se psalo a mluvilo aiolským dialektem patřil i rodný ostrov Sapfó – Lesbos.

Papyrus však zřejmě pochází z egyptského města Oxyrhynchus, kde žila početná řecky hovořící komunita. Vědci tu narazili na velké množství papyrových svitků z ptolemaiovského a římského období, které se v tamějším velmi suchém klimatu poměrně dobře zachovaly. Tak zvané oxyrhynské papyry jsou bohatým zdrojem informací o antickém Středomoří.

Logo|foto:Český rozhlas

Většina odborníků je s Obbinkem zajedno a autorství Sapfó u obou textů nezpochybňují.

„Nevidím mnoho prostoru k pochybám o tom, že jde o básně od Sapfó,“ konstatuje například americká badatelka Margaret Williamsonová z Drathmouth College. „Vypadají jako její básně a znějí tak. Mají správný typ verše, správný dialekt a jde o modlitby, jaké psala právě Sapfó. Ty byly adresované Héře a Afroditě, bohyním, ke kterým se modlili obyvatelé Lesbu a ke kterým se Sapfó obracela i ve svých dalších básních.“