O původu Mexičanů
Chtělo by se říct, že dnešní Mexičané jsou přinejmenším zčásti potomky Aztéků. Navádí nás spousta indicií – historie novodobého Mexika se datuje od porážky aztécké říše, posvátný aztécký znak najdeme v prostředku mexické vlajky a aztécká jména jako Moctezuma nebo Cuauhtémoc dávají rodiče svým dětem dodnes... Možná si vzpomenete ale také na Maye či Olméky, nebo dokonce na Zapotéky a Toltéky, Totonaky, Chichiméky, Otomíe, Mixtéky, Yaquíe a další a další indiánské kmeny, které území dnešního Mexika obývaly.
O Mexiku se dá říct spousta věcí a většina z nich bude jistě pravda. Přívlastek, který tuto zemi vystihuje asi nejlépe, je totiž různorodá. A různí nebyli jen indiáni. Ačkoliv se Mexiko dnes jak jen může hlásí ke své předhispánské minulosti, pravdou je, že jeho dnešní podoba je vlastně až výsledkem toho, co přišlo potom. A ano, na začátku stáli opravdu Aztékové. Jejich stát zničil v roce 1521 španělský dobyvatel Hernán Cortés, ale tím podmaňování indiánského území, mnohem většího než jen to aztécké, teprve odstartovalo. Předchůdcem dnešního Mexika bylo místokrálovství Nové Španělsko, které v době svého největšího územního rozmachu zahrnovalo kromě mexického území také severní část Střední Ameriky, ostrovy v Karibiku, ale také například tichomořský Guam či Filipíny.
Fenoménem dnešní mexické společnosti je míšenectví - etnické, kulturní, náboženské či gastronomické. Jak už Vás asi napadlo, byli to právě Španělé, kteří s mícháním začali ve velkém.
Nejtypičtějším příkladem jevu, kterému se v mexické španělštině říká mestizaje, je samozřejmě míšenectví etnické. Setkáte se s ním na každém kroku, 60 % mexické populace totiž tvoří právě míšenci, dalších 30 % pak připadá na indiány, 9 % na bělochy a zbylé procento tvoří přistěhovalci jiných etnik.
Není ale míšenec jako míšenec. Za dob španělské kolonie platil přísný, skoro až kastovní systém, který určoval, co můžete s jakým podílem krve dělat. Pro různé typy míšení existovaly různé názvy - míšenec bělocha a indiána byl mestic, bělocha a černocha mulat, černocha a indiána zambo a mohla bych pokračovat ještě dlouho. Často se také vypracovávaly různé obrázkové přehledy znázornující, kdo je kdo – a jeden z nich, nástěnná tapiserie, je k vidění například i v pražském Náprstkově muzeu. V dnešním Mexiku už samozřejmě žádné rasové dělení neplatí, přinejmenším ne oficiálně - společenská pyramida, na jejímž vrcholu stojí bílá populace a jejíž základnu tvoří chudí indiáni a jejich potomci, ale stojí dodnes. A to i přesto, že je všechno indiánské tolik v kurzu. Mexiko se už od začátku 19. století, tedy od doby kdy získalo svou nezávislost, hrdě hlásí ke své indiánské minulosti, a to aby se vymezilo vůči pozdějšímu španělskému vlivu. Ale je to vlastně paradox.
Jeho krásným příkladem jsou právě Aztékové a indiáni obecně. Aztécká říše byla poslední z dlouhé řady vyspělých mexických indiánských civilizací, ale zároveň to byla také první, s níž se Španělé setkali a již dobyli. Na troskách aztéckého hlavního města Tenochtitlánu postavili nové město Mexiko, které se stalo základnou pro dobyvatelskou expanzi, a právě tato expanaze v budoucnu spojila do jednoho státního útvaru území, která spolu předtím nic společeného neměla. Odtud onen aztécký mýtus. 1:0 pro Španělsko.
Celé to jde ale mnohem dál. Ze všech indiánských civilizací, jež na území Mexika, a vlastně celého amerického kontinentu, existovaly, uměla jen jedna – a to mayská – používat psané písmo. Zcela běžným způsobem pro uchovávání starých tradic, dějin a obecně vědomostí, bylo ústní předávání. První pořádné písemné záznamy pocházejí až od španělských mnichů, kteří pohanské indiány evangelizovali. Protože chtěli být ve svém snažení úspěšní, snažili se indiány poznat a pochopit své co nejlépe. Nechávali si od nich proto převyprávět, co jen šlo, a teprve z písemných záznamů těchto prvních misionářů se zpětně sestavovaly předkolumbovské dějiny. Je ale důležité si uvědomit , že éry pokřestanštování se už zpravidla nedožily vzdělané elity, nýbrž řadoví občané indiánských států, jejichž každodenní starosti byly na hony vzdálené neustálemu memorování starodávných vědomostí. Shrnuto: to, co se dnes o indiánských kořenech Mexika ví, pochází, vedle výzkumů archeologů a dedukcí antropologů, od Španělů. 2:0.
A pokračovat by se dalo dál, mnoho oblíbených mexických pokrmů je z místních surovin utvořená variace toho, co se jedlo na iberském poloostrově a míšení využili šikovně i španělští kněží, vždyt největší mexická světice, Panna Guadalupská, je indiánka.
Mexická snaha návazat na svou nešpanělskou minulost je tedy paradoxní proto, že nic takového jako “čistá” nešpanělská minulost Mexika neexistuje. Španělé sice přišli až v roce 1521 , ale svým působením se jim podařilo v podstatě vše, co bylo před nimi, zničit, změnit nebo převyprávět. Dnes tak existuje spousta teorií o tom, jaká byla předhispánská společnost, problémem ale je, že nikdo neví, zda to tak bylo doopravdy. Jako příklad může posloužit omyl slavného mayologa Erica Thompsona, který vypracoval světově uznávaný obraz mayské civilizace coby společnosti mírumilovných, zemědělství se věnujících indiánů, jehož platnost s velkým třeskem skončila v 60. letech minulého století, kdy bylo rozluštěno mayské písmo. Při čtění dochovaných písemností a nápisů na keramice či stavbách se zjistilo, že Mayové měli k míru asi takový vztah jako antická Sparta.
Mexiko rozhodně není španělské, ale není také indiánské, je prostě své, je výsledkem působení mnoha vlivů. Po indiánech přišli jako první Španělé, pak například Francouzi a v současnoti je velice výrazný vliv Spojených států. Mexickou španělštinu totiž výstižně charakterizuje pojem spangliš.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
