O okurkové sezóně, státní správě a korupci

V minulosti to tak moc nebylo. Francouzi obecně milovali červenec pro politické změny - nejen útok na Bastilu 14. července 1789, ale i červencová revoluce 1830 ukazují, že dějiny se odehrávaly i o "prázdninách". Deklaraci nezávislosti Spojené státy americké přijaly 4. července a ústava z roku 1787, která je platná dodnes, se vypracovávala, dle tehdejších záznamů, ve velmi horkém létě. A jsou samozřejmě i problematičtější případy událostí, jež ovlivnily další vývoj světa - Hirošima i Nagasaki jsou spjaty s počátkem srpna. A pro Čechy a Slováky srpen zůstává symbolem okupace z roku 1968.

Přesto se domnívám, že právě ona podivná letní ospalost, by mohla být obdobím aspoň jistých reflexí. Média sice již nepokračují v prvorepublikové tradici informací o tom, jak žralok na Jadranu sežral českou učitelku, (přiznám se, že jako česká učitelka na Jadran raději nejezdím, byť věřím, že má cesta na Jadran by mnohé potěšila), ale témata jsou na stejné intelektuální úrovni.

Milenky, manželky, potomci - to vše plní titulní stránky i tzv. seriózních novin. O prázdninách je určitě méně lidí, kteří mají zájem nebo možnost si některé věci přečíst, ale na druhou stranu je možná více lidí, kteří mají čas o problémech přemýšlet, nejsou zahlceni každodenním řešením pracovních, rodinných a jiných problémů. Podnětem k této úvaze se staly dvě zprávy, které média sice přinesla, ale takřka nikdo se nepokusil o jejich komentář v širších souvislostech. První se týkala odvolání ředitele dopravní policie Zdeňka Bambase a druhá jmenování Kateřiny Neumannové do čela organizačního výboru mistrovství světa v klasickém lyžování 2009. Ani v jednom případě nechci posuzovat adekvátnost těchto odvolání, respektive jmenování - chybí mi potřebné informace.

Ale při čtení těchto zpráv se mi vybavila vzpomínka na "noc dlouhých nožů", kterou se svým typickým vztahem k interpretaci historie formuloval před volbami současný premiér Mirek Topolánek. Mnozí to brali jako nadsázku, skutečnost ale předčila veškerá očekávání.

Hlubší reflexe proměn, které ve státní správě proběhly, chybí. Tiskem proběhly některé kauzy - vzpomeňme jen na všechny ty personální výměny na ministerstvu vnitra, zrušení jednoho z nejúspěšnějších policejních útvarů - finanční policie, případ vládní agentury Czechinvest, kdy následně po odvolání ředitele odešel takřka celý vrcholný management, odchody špičkových pracovníků na některých dalších ministerstvech, odvolání velvyslance při Evropské unii Jana Kohouta.

Toto je vlastně jen vrchol ledovce, mnohé další výměny probíhají bez většího zájmu tisku či veřejnosti. Opozice se sice občas ozývá, ale její vystoupení nepřesahuje rámec běžných rétorických cvičení, takřka povinných pro jakoukoli opoziční stranu. Veřejnost v zásadě mlčí.

Co dělají naši investigativní novináři? Možná by místo investigace milenek a potomků našich politiků mohli udělat hlubší sondu do toho, co skutečně probíhá v naší státní správě. Zmapovat hru na škatule škatule hejbejte se, která se v průběhu povolebního roku odehrávala, sledovat, kdo jen v průběhu roku změnil židli, kdo vypadl ze hry a kdo nově nastoupil. Možná by to mnohým čtenářům nahradilo letní detektivní povídky, které čtou u vody, možná by po vyluštění křížovky i na tajenku došlo.

Proč tuto otázku považuji za tak důležitou? Efektivní a profesionální státní správa patří již od dob osvícenství k jednomu ze zdrojů legitimity režimu. Pokud je tato racionální legitimita zeslabována, nemluvě o problému korupce, která je s touto otázkou silně spjata, stabilita režimu může být ohrožena. Od počátku transformace naši politici, ale i většina veřejnosti tuto otázku podceňovali, a i když k částečnému zlepšení došlo díky tlaku Evropské unie v předvstupních jednáních (úroveň státní správy byla nejčastěji kritizována při pravidelném hodnocení ze strany EU), zdá se, že v současnosti se opět otevírá obrovský prostor (který bohužel nebyl nikdy uzavřen ani za předchozích vlád) k politizaci státní správy.

Kdy státní správa není vnímána jako nástroj efektivního vládnutí, ale jako nástroj mocenské (případně finanční) opory těch stran, které vládnou. Nejde zde přitom o konkrétní jednotlivé kauzy a rozhodování, kdy odvolání či nové jmenování bylo či nebylo na místě, ale o to, že personální změny se dějí bez hlubší koncepce a za cenu ztráty jakékoli průhlednosti. Mnohdy je opravdu problém určit, kdo za co odpovídá a jak jsou rozhodnutí přijímána. Kdo vládne formálně a kdo skutečně?

Může se v současnosti veřejnost vůbec orientovat v nejrůznějších náměstcích, poradcích, lobbyistech, kteří se pohybují v okolí ministrů a premiéra? Kdysi tento fenomén šedých eminencí symbolizoval Šlouf, Doležel, nyní třeba Dalík, ale znovu opakuji, nejde zde o konkrétní osoby a jejich konkrétní posty. Jde o systém a jeho nastavení.

Kouzlo nechtěného přineslo vyjádření lyžařky Kateřiny Neumannové, kterou ministerstvo školství prosadila do čela zmíněného mistrovství světa v klasickém lyžování. Podobně jako mnozí občané České republiky, si Kateřiny Neumannové hluboce vážím. V televizním šotu ale přiznala, že ministerstvo ji poskytne odborníky, kteří jí poradí ve složitých ekonomických otázkách spjatých s organizací mistrovství.

Nic snad nemohlo lépe vyjádřit absurditu dané situace. Je toto skutečně úloha státní správy? Je to snad počátek nové praxe, kdy poskytování dotací ze strany ministerstev bude podmiňováno tím, že tam budou ministerští úředníci, kteří budou fakticky dotovaný projekt řídit? Budou třeba divadla dostávat dotace s podmínkou, že změní ředitele, který si nechá od "ministerských" poradit, jak divadlo řídit?

Vskutku, to je zvláštní politika našich liberálů, kde by člověk očekával spíše méně státu při řízení projektů a více kontrolních mechanismů. Stát by měl kontrolovat, zda jsou dotace vynakládány účelně a v souladu s pravidly, nikoli se na realizaci projektů přímo podílet. Budou tito "poradci" Kateřiny Neumannové zároveň kontrolovat čerpání této dotace? Nebo snad dokonce stanovovat a upravovat pravidla pro jejich čerpání? Zvláštní to příspěvek v boji proti korupci.

Česká republika má skutečně velmi špatnou pověst, co se týká korupce. Tato vláda, podobně jako vlády předchozí (minimálně od roku 1998), vyhlašuje boj s korupcí za svou prioritu. V minulosti jsme se žádných zásadních pokusů či žádoucích výsledků nedočkali. Snad jen Vladimír Špidla se více pokoušel zeslabit ono přímé propojování ekonomických a politických vazeb, což zesílilo vnitrostranickou opozici proti němu (za radostné podpory médií) a bylo jednou z příčin jeho pádu.

A v současnosti? Pokud opomineme fakt, že protikorupční politiku vláda chce realizovat s pomocí svého místopředsedy, který sám donedávna čelil obvinění z korupce a byl ho zbaven za okolností přinejmenším problematických, nenalezneme žádnou výraznější aktivitu, která by měla korupci a úzké napojení politiky na konkrétní ekonomické zájmy utlumit.

Diskuse o agentech, kteří by mohli zjišťovat korupční chování, je sice zajímavá, ale z hlediska problému naprosto marginální. Systémové řešení musí v sobě právě obsahovat zprůhledňování státní správy, jasné definování jejích úkolů a konkrétní zodpovědnosti i vnitřních mechanismů kontroly. Jde o celkovou koncepci, která zde naprosto chybí. Je zajímavé, že čím nižší úroveň korupce v jednotlivých státech, tím menší výměna byrokratického aparátu státu po změně vládní garnitury, a pokud jsou na nejvyšších místech politická jmenování, nemění se základní struktura náměstků a poradců.

Odpovědnost je jasně definována. Proč tomu tak je? Odpověď není tak složitá - vláda opírá svou moc o efektivnost a výkonnost, nikoli o mocenské dobývání pozic. Dočkáme se toho někdy? Pokud to nebude brzy, mohla by nás, bez ohledu na prázdninové nálady, čekat v nedaleké budoucnosti i velmi horká léta. A tentokrát bychom opravdu, ale opravdu, za to mohli my sami.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .