Přišli o obrovský majetek, ale doma před dětmi se Havlovi nikdy nehádali
Dětství, prvních pět až sedm let života, považují vědci za vývojově nejcitlivější. Rodí se nejpodstatnější obrysy našeho charakteru, temperamentu, osobnosti. Odsud pramení naše sklony k úzkosti, impulzivitě, otevřenosti, stylu, jak navazujeme vztahy, odvaha a mnoho dalšího.
Jak podstatná je výchova a rodinné zázemí koneckonců vystihují česká rčení: „Jablko nepadá daleko od stromu.“ „Všude dobře, doma nejlíp.“ „Krev není voda.“
Jaké dětství měli bratři Václav a Ivan Havlovi? O tom pojednává nový rozhlasový dokument z cyklu Příběhy 20. století.
Dva bratři, Ivan a Václav Havlovi. Netřeba dlouze představovat: Václav Havel byl za komunismu třikrát uvězněný politický vězeň, odseděl si skoro pět let, jeden z autorů prohlášení Charty 77, po roce 1989 čtyřikrát zvolený prezident. Známý po celém světě, milovaný mnoha lidmi.
Jeho o dva roky mladší bratr Ivan patřil mezi respektované vědce, byl zakladatel a ředitel Centra pro teoretická studia AV, šéfredaktor časopisu Vesmír, programátor, za komunismu také jako bratr statečný disident, signatář Charty 77.
Paměť národa za 25 let existence shromáždila takřka 30 tisíc hodin vyprávění tisíců pamětníků 20. století. Unikátní je PN také tím, že je financovaná především díky soukromým dárcům. Přijměte pozvání i Vy do Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.
Starší poeta, mladší technik
Oba se narodili krátce před 2. světovou válkou. Václav Havel, narozen roku 1936, byl o dva roky starší než Ivan. A to bývá v dětství o hodně. Jeden ještě dudlá a druhý si už prohlíží obrázky v knížce. Mladší sbírá brouky a známky, starší pokukuje po holkách a píše zamilovanou poezii.
Bratři Havlovi se měli navzájem rádi. Hráli si spolu s autíčky, na venkově běhali v přírodě. Oba povahou spíše plaší, zdrženlivější a váhavější. Václav si zamiloval svět humanitních oborů a umění. Ivan se zaměřil na technické a vědecké obory, fyzikální a matematické poznávání světa. V dospělosti se oba našli ve filozofii. A byli si blízcí i v pohledu na politiku a svět.
Starší chtěl být generál, mladší chemik
Václav Havel si v dětství přál být generálem:
„Mám bezpočet kreseb z dětství – samí generálové a maršálové. Potom jsem chtěl být podnikatelem, dokonce jsem si vymyslel podnik – Dobrovka. Mělo to podobu komiksu. Vyobrazoval jsem dělníky, jak mají rádi majitele podniku. Pak jsem chtěl být filmovým režisérem. Několikrát jsem se hlásil na FAMU a na DAMU, ale nikdy jsem se tam z důvodů kádrových nedostal. Až teď na stará kolena jsem se stal režisérem,“ usmíval se Václav Havel, který vyprávěl pro Paměť národa v době, kdy se začínal natáčet film Odcházení.
Ivan Havel toužil od dětství stát se vědcem. Svět chtěl vážit, měřit, zapisovat do rovnic, porovnávat jako hloubavý dětský sběratel kdejakých předmětů. Rád katalogizoval, preparoval brouky, míchal roztoky s použitím dětské chemické laboratoře, kterou mu pořídil dědeček.
Bezpečí je tam, kde je dědeček Stroječek
Dětství popisují jako idylické, i když za války hrozilo, že nacisté uvězní otce za neplnění obchodních povinností vůči protektorátním úřadům, strýčka za pomoc lidem vyhýbajícím se nucenému nasazení, a i dědečka, někdejšího ministra československé vlády, protože pomáhal lidem z odboje.
Za války Havlovi přišli o dům, poškodilo jim ho bombardování v únoru 1945. Rodina se odstěhovala na venkov. Za komunismu putovali na měsíce za mříže tatínek i strýc Miloš.
Narodili se za první republiky do bohaté pražské podnikatelské rodiny, která si zakládala na vzdělání, umění, pracovitosti. Všichni v rodině hovořili kromě mateřského jazyka také anglicky a německy, dědeček z matčiny strany (novinář, spisovatel, diplomat a bývalý ministr) Hugo Vavrečka i francouzsky.
Děti dědečkovi Vavrečkovi přezdívali buď děd Vševěd nebo dědeček Stroječek, protože jako původně vystudovaný elektrotechnik jim maloval a vysvětloval, jak fungují některé elektrické přístroje, čímž si získal především přízeň malého Ivana.
Havel byl zelený už v dětství
Nejvíc času s nimi dědeček Vavrečka trávil poslední měsíce války, po tom, co bombardování v únoru 1945 poškodilo jejich dům na pražském Rašínově nábřeží, a poválečný čas na Havlově rodinném sídle na Moravě.
Tady si kluci hráli na loukách a v lesích, měli prý poměrně volnost, vymýšleli všemožné hry v přírodě. Sbírali brouky, šišky a známky. Proměňovali v dětských hrách borovicové lesy na temné hvozdy s loupežníky. Václav Havel s úsměvem vzpomínal, že odtud z Havlova se zrodila jeho politická identita, tedy jeho náklonost ke Straně zelených.
Otec zdvořilý, maminka dominantní
Tatínek Václav Maria Havel navázal na svého otce – zakladatele stavebního impéria. Firma postavila palác Lucerna, vilovou čtvrť na Barrandově, legendární Barrandovské terasy a další.
Tatínek uplatňoval na syny Václava a Ivana přísný autoritativní výchovný metr, který znal ze svého dětství. Vyžadoval disciplínu, pracovitost, jemu se neodmlouvalo. Pro kluky představoval vzor morálních zásad, vštěpoval jim úctu k předkům, byl k nim vážný, zdvořilý. V dětských očích opak jeho bratra Miloše.
„Pamatuji si na jeden jediný případ, kdy jsem dostal pohlavek od svého dědečka. Myslím, že to bylo, když jsem sypal po stole sůl nebo něco takového. A on řekl: Tak přestaň s tím! A dal mi facku. Jedinou, co si pamatuju. Jestli otec mi dal několikrát za život takový lehký záhlavec, to ostatně bývalo tehdy běžné. To se teď už nenosí. Matka se občas rozčílila. Vytkla nám něco, ale nepamatuji se na žádnou jakoby traumatizující situaci. Já jsem samozřejmě brečel občas. Ale už nevím, jestli jsem měl důvod. Tak to snad bývá a má být,“ vzpomínal Ivan Havel.
Maminka Božena Havlová rozená Vavrečková studovala kunsthistorii, výtvarné vzdělání získala na Akademii výtvarných umění, a dětem se věnovala: „Malovala nám obrázky, abecedu. Ke každému písmenu namalovala určitý obrázek. Byla milá, vyhýbala se konfliktům. V rodině byly konflikty, ale skrývali je před námi dětmi. Snažili se nás maximálně šetřit. V 50. letech si nestěžovala, nedávala najevo depresi,“ popisuje Ivan Havel rodinou situaci v době, kdy jim komunisté znárodnili domy, firmu, úspory ztratily hodnotu během měnové reformy roku 1953.
Maminka prý prodala své šperky, aby měli na jídlo: „Živení rodiny nebylo pro nás tématem. Nikdo o tom v rodině nemluvil. Možná koncem 50. let, kdy jsme neměli prostředky k obživě.“
Tatínek znárodnění prý také nijak veřejně neprožíval, přijímal to jako neblahý osud, který je třeba s grácií překonat. Komunisté ho v roce 1949 uvěznili na tři měsíce do vazby, podezírali ho, že věděl o tom, že jeho přítel organizoval útěky na Západ a neudal ho.
Václav Havel vzpomíná na rodiče na hodinové nahrávce pro Paměť národa jen krátce: „Moje maminka byla hodně dominantní osoba v rodině, a otec byl spíš takový všestranně zdvořilý člověk,“ řekl Václav Havel, který na nahrávce často kašle a omlouvá se, že je ještě trochu nemocný.
Miloš Havel, bohém rodiny
Podstatný vliv na děti Václava a Ivana měl jejich bonvivánský elegantní strýček Miloš Havel. Bratři si ho pamatovali jako kavárenského šviháka, který rád popíjel v kavárnách paláce Lucerna se slavnými herci té doby:
„Já si ho pamatuju jako takového milého pána. Když přišel, tak na nás děti vždycky vyplázl jazyk. Říkal nám špunti,“ vzpomíná na svobodomyslného strýčka Ivan Havel.
Strýc Miloš, filmový magnát, producent a majitel Lucernafilmu a Barrandovských ateliérů, produkoval slavné filmy jako např. Kristian, Eva tropí hlouposti a další, se v 50. letech pokusil o emigraci. U soudu dostal dva roky, seděl na Borech a prošel i pracovním táborem „pro buržoasní živly“ ve Všebořicích.
Václav Havel na Miloše vzpomíná: „Strýc Miloš, to byl bohém naší rodiny. Film byl zestátněn okamžitě po převratu. Domníval se, že bude ředitelem toho zestátněného. No, tím ředitelem se nestal. Ale byl poslán do Jáchymova, odkud prchnul. Dostal se do Vídně, kde popíjel s přáteli. Ale nevšiml si, že je v sovětské zóně. Sověti ho chytli a poslali šupem do Prahy, kde ho znovu zavřeli.
Vítězslav Nezval a Jan Werich se za něj přimlouvali u tehdejšího ministra vnitra Noska. Nosek kdesi na lovu prohlásil: „Tady tu kachnu, když zastřelím, tak vám toho Havla pustím. A opravdu se trefil a strýce propustili s podmínkou, že už znova neprchne. Strýc prchnul znova. A zdůvodnil to tím, že ten slib byl vynucen násilím,“ vypráví Václav Havel, který se se strýcem krátce před jeho smrtí potkal v USA v roce 1968.
Ivan Havel si vzpomněl, jak strýčka Miloše šli s tatínkem navštívit do vězení. Prý ho nemohl poznat, jak se změnil, zestárl a zešedivěl.
Ivan se ve vězeňské návštěvní místnosti rozplakal: „Mě to šokovalo, když jsem ho viděl úplně šedivého. Já ho znal jako elegána. Až jsem se z toho rozplakal. A on pak psal, že byl dojat tím, jak jsem se rozplakal. Poslední setkání s ním jsem zažil, když se s námi loučil na Havlově. Vzal nás oba kluky na lavičku. A říkal, že se asi dlouho neuvidíme. A dal nám každému pět set korun. A abychom vždy šli za hlasem svého srdce,“ vypráví Ivan Havel.
Poslechněte si celé Příběhy 20. století!
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
