Pan Nikdo jede do Hollywoodu. Příběh Putinova tichého kritika Pavla Talankina
Kdesi na Uralu, asi 2,5 hodiny jízdy jižně od Jekatěrinburgu, leží desetitisícové město Karabaš. Známé je velkým závodem na zpracování mědi, statusem nejvíce znečištěného města v Evropě a v posledním roce také díky svému rodákovi, učiteli Pavlu Talankinovi. Ten pořídil a následně vyvezl do Evropy časosběrné záběry z místní školy, v nichž zachytil plíživou válečnou propagandu zaměřenou na děti a mladé. Film Pan Nikdo proti Putinovi už získal několik cen i nominaci na Oscara.
Zvukový design: Jonatán Vidlák
Text a produkce: Daniela Vrbová
Kdo je Pavel Talankin a jak žije poté, co z Ruska odešel? Co všechno ukazuje film, k němuž dodal materiály, a nakonec v něm i sám účinkuje? A jak funguje kremelská propaganda v zapadlých koutech Ruské federace? To probírají v novém díle podcastu Na Východ! Josef Pazderka a Ondřej Soukup.
Sám Pavel (Paša) Talankin se k nim měl původně také připojit. Ale kvůli nepředvídatelné vízové politice Spojených států amerických musel odjet do Hollywoodu na oscarový ceremoniál s větším předstihem. S Ondřejem Soukupem ale strávil část roku 2025 objížděním školních projekcí a debat o svém filmu v rámci festivalu Jeden svět a v kontaktu jsou dodnes.
Čtěte také
„Pavel je třicátník, trochu introvertní typ, který toho moc nenapovídá. Pro mě je to takový ten trošičku zapadlý vlastenec, protože Karabaš tedy opravdu není žádná metropole. Ale když jsme se bavili o muzice, o knížkách a podobně, tak je vidět, že je zcela evropský,“ charakterizuje ho Ondřej Soukup.
Josef Pazderka zase připomíná Pašovu lásku k vlastnímu městu, své práci i dětem na škole, kde působil. Film ukazuje, že kouřící haldy odpadního materiálu při zpracování mědi nevnímal, a podobně jako další spoluobčané z Karabaše žil a zabydloval svůj mikrosvět, v němž si vytvářel smysluplné vazby.
„Je to hrdost na místo, které by si nikdo k životu nevybral. A mně to přijde jako skvělé synonymum pro debatu o tom, jak chápat současné Rusko a jeho vnímání té plošné ruské agrese,“ uvažuje Pazderka.
Válka, nástup!
Do tohoto malého zapadlého města, kde jsou lidé ponořeni do svých životů s pocitem, že okolní svět nezajímají, najednou vstoupí válka. Školou povinné děti se učí chodit pochodovým krokem, každé ráno nastupují ke vztyčování vlajky, píší dopisy vojákům na frontu nebo se pod vedením žoldnéřů z Wagnerovy skupiny učí házet granátem.
Učitelé musejí povinně přednášet o údajném úkolu pro ruskou armádu demilitarizovat a denacifikovat Ukrajinu.
Pavel Talankin musí z příkazu ministerstva školství všechny tyto akce natáčet a odesílat do centrální databáze. V soukromí je ale rozpolcen. Neschvaluje válku, dokonce proti ní aktivně vystupuje, i když mu za to hrozí postih a společenská ostrakizace. Současně s obavami pozoruje negativní vliv, který válka a válečná propaganda na jeho svěřence má.
Čtěte také
A tak se rozhodne proměnit ve zbraň svoji filmovou kameru. Dál s ní natáčí a zaznamenává dění ve škole i ve městě. Spojí se ale s americkým režisérem žijícím v Kodani Davidem Borensteinem a začne dělat i dotáčky pro západní publikum. Režisérovi ale začne být brzy jasné, že nestačí jen zaznamenávat mechanismy kremelsky propagandy. V jeho filmu má být důležitý i osobní příběh samotného Pavla.
„Pašův původní plán byl, že v Rusku zůstane a Davidu Borensteinovi pošle nahrávky. Načež v Dánsku řekli: Tak moment: Dokud nebudeš v bezpečí v zahraničí, tak my na to ani nesáhneme,“ přibližuje Ondřej Soukup. „To Pašu přimělo k tomu, aby se rozhoupal a odešel. Pak byl chvilku v Kodani, pak v Praze a v zásadě jedna z hlavních úloh české produkce byla mu tady zařídit politický azyl.“
Život po filmu
Josefa Pazderku v podcastu také zajímá, jak film Pavlovi Talankinovi změnil život. Podle Ondřej Soukupa pro něj takový životní zlom určitě není jednoduchý. Na druhou stranu se dál nechává vézt na pomyslné vlně, na niž naskočil, a nesnaží se ji řídit.
„Pořád opakuje: Hele, já vlastně nevím, co bude zítra, já se prostě nechám překvapit. Kdyby mi někdo před rokem a půl řekl, že teďka budu tady v Praze, že natočím film, který dostane hlavní cenu na festivalu Sundance, cenu Bafta a budu nomimovaný na Oscara, tak bych se mu vysmál do obličeje,“ dodává Ondřej Soukup.
Jaké reakce vyvolal film v samotném městě Karabaš? Jakými prostředky cílí ruská propaganda a děti a mladé lidi a je v tom úspěšná? A jak poznamenala Ondřeje Soukupa, který navštěvoval ruskou školu na konci 80. let? Poslechněte si Na Východ!.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
