Ta byla v Bergen Belsenu, tu nemá smysl léčit. Příběh Brigity Bakovské rozené Steinové a její rodiny
V noci z 8. na 9. března 1944 zavraždili nacisté ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau více než 3700 Židů z českých zemí, obyvatel tzv. rodinného tábora.
Pro vězně, jimž se podařilo rodinný tábor přežít (dalších několik tisíc jich nacisté zahubili v plynových komorách v červenci) však útrapy neskončily.
Pokud byli odvezeni z Birkenau na práci, dřeli ve fabrikách, hloubili zákopy, odklízeli trosky bombardovaných říšských měst – a nakonec byli vyhnáni na smrtící pochody zimní krajinou. Patřila k nim i Brigita Bakovská rozená Steinová, jejíž vzpomínky vysíláme v repríze.
Pro Brigitu, které se říkalo Gita, skončil nacismus až v polovině dubna 1945, kdy ji v Bergen-Belsenu jako patnáctiletou osvobodila britská armáda:
„Chabě si pamatuji pláň posetou mrtvolami, mezi kterými sem tam někdo seděl. Němci už utekli. Měla jsem tyfus, v Belsenu snad nebyl nikdo, kdo by jím neonemocněl. Probrala jsem se z mrákot v nějaké německé vilce, ale spoustu věcí znám spíš z vyprávění: na pokoji jsem byla sama, ošetřovala mě německá sestra, docházel tam doktor, který mě chtěl adoptovat. Poslala jsem ho do háje, řekla jsem, že jsem Češka a že chci domů.“
Dětství bez matky
Gita se narodila 17. února 1929 v Karlových Varech. Žila v Sadové ulici s otcem Vilémem Steinem (spolumajitelem obchodu s obuví) a starší sestrou Dorou (1921–2020). Matka Elsa prý rodinu opustila po smrti Gitina malého bratra. Gita začala chodit do německé školy.
Po Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938, kdy Němci rozbili židovské obchody a vypálili synagogu, poslal Vilém Stein své dcery s aktovkami na zádech na nádraží, odkud jely k příbuzným do Příbrami.
Nebylo pro ně místo, pokračovaly tedy do Plzně, a pak dál do Prahy, kde se všichni Steinovi setkali. Gita žila s otcem na Vinohradech, maminku vídala zřídka. Dora zůstala u cizích lidí, jimž pečovala o domácnost (tehdy se také seznámila s Kurtem Egonem Pickem-Peškem, svým budoucím manželem).
Číslo 73628
V Praze navštěvovala Gita Steinová českou školu, dokud to jeden z nacistických výnosů nezakázal. Našla si kamarádku Evu Znamenáčkovou, která ji v červenci 1942 doprovodila na shromaždiště, odkud odjížděla do terezínského ghetta: „Dala jsem jí na poslední chvíli svoje hodinky na památku. A ty jediné ze všech rodinných věcí se mi také po válce vrátily.“
Ve vlaku se setkala s matkou, otec a Dora přijeli do Terezína příštím transportem. V ghettu bydlela sama, přesněji v dívčím domově L410. V září 1943 ji poprvé zařadili do transportu do Osvětimi.
Neodjela, protože trpěla chronickými záněty středního ucha, a jak se záhy ukázalo, nemoc jí i sestře Doře zachránila život: lidé ze zářijového transportu až na několik výjimek nepřežili, právě je Němci zavraždili v noci z 8. na 9. března 1944.
Brigita Steinová se spolu s rodinou dostala do Osvětimi o pár měsíců později, v prosinci 1943 (i prosincový transport byl umístěn do rodinného tábora (BIIb) v Birkenau). Na levou ruku jí vytetovali číslo 73628.
Selekcí prošla napodruhé
V lágru poznala celoživotní přítelkyni Evu Polákovou a její sestru a matku, se svou maminkou se prý příliš nevídala. Dne 4. března 1944 zemřel Gitin otec Vilém Stein, nikoli v plynu, ale na následky několikaletých útrap: „Je to asi těžko vysvětlitelné, ale bylo to tak lepší. Bylo lepší umřít ‚přirozeně‘ než v plynové komoře.“
Na začátku léta šli vězni z rodinného tábora k tzv. selekci – Němci potřebovali pracovní sílu. Gita napoprvé neprošla, měla kvůli nedostatku vitaminů nateklé nohy. Podruhé se jí podařilo projít: říká, že s pomocí kamarádky, která ji nenápadně podpírala, a díky nepozornosti příslušníka SS, který si toho nevšiml.
Její sestra Dora později v rozhovoru pro časopis Paměť a dějiny líčila takřka identický osobní zážitek při selekci, s tím rozdílem, že to prý byla Gita, kdo zachránil ji: „Moje ségra, ta mě ze všeho vždycky vytáhla, přišla a říkala: Musíme pryč, my musíme pryč, my se musíme dostat ven z toho. Ale šla, na tu selekci. Šla a vzali ji. A teď přišla: Musíš jít, ještě jednou.“
Práce v Německu
Po selekci dívky přesunuli do ženského tábora: „Tam to bylo hodně zlé, a kdybychom tam byli déle než pár dní, asi bych to nevydržela. Soustavné apely, pořád stát venku. Myslím, že nám ani nedali jídlo a vodu.“ V transportu z Osvětimi-Birkenau odjely Gita i Dora v půli června 1944 do Hamburku. Matku už nikdy neviděly.
Při různých pracích v bombardovaném severním Německu přežila Gita bez zranění do března 1945. Do práce vozili dozorci vězenkyně tramvají, 1. března se na vůz zřítil dům poškozený pumou. Gita měla zlomená žebra, rozbitou hlavu, zraněnou ruku. Ošetřili ji na místě – měla bolesti, nedokázala hýbat prsty, přesto musela hned druhý den hloubit zákopy.
Zanedlouho byly vězenkyně deportovány z Hamburku do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Kus cesty jely dobytčákem, kus šly pěšky, Gita a jedna z jejích přítelkyň vlekly mezi sebou další kamarádku Hanku, která už jít nemohla.
Bergen-Belsen
Gitina výše citovaná vzpomínka na Bergen-Belsen („pláň, posetá mrtvolami, mezi kterými někdo sem tam seděl“) se zase shoduje s Dořiným líčením pro Paměť národa:
„Byl to nejhorší lágr. Vyhodili nás z vlaku, nebo jsme šly pěšky, už nevím, jak jsme došly. Baráky byly plné, tam se už ani nedalo vejít, jak byly nacpané. Pole mrtvol, vevnitř, venku, všude mrtvoly. Dlouho jsme tam nebyly, asi pět nebo deset dní. Tam nebyla voda. Jídlo, to ani nemluvím, ale nebylo pití. Byla tam strašná špína. – Ani nevím, jestli ty mrtvoly někdo odvážel nebo ne, asi ne. Těch pořád jen přibývalo.“
Z Bergen Belsenu se Gita s Dorou pár týdnů po příchodu britské armády (15. dubna 1945) dostaly do Prahy. Sestra osvětimské přítelkyně Evy Polákové prý Gitu tehdy doslova vtáhla do vlaku: „Nemohla jsem sama chodit.“ Vzpomínky sester Steinových na poslední dny v Bergen-Belsenu a na návrat domů jsou zastřené, po desítkách let se místy rozcházely.
„Ta to nepřežije“
Gita líčila, že z jakéhosi důvodu zůstala po příjezdu do Prahy sama: „Neměla jsem sílu dostat se z nádraží. Chvílemi jsem, myslím, lezla po čtyřech, pak jsem zkroucená seděla kdesi na Smíchově. Ujaly se mne řádové sestry, ale musela jsem se druhý den hlásit na repatriačním úřadě. Sestry mě tam dotáhly, a bylo mi nařízeno, že musím do nemocnice v Podolí.“
„Druhý den okolo mě stálo celé lékařské konsilium a já slyšela, jak si mezi sebou povídají, že je zbytečné mě léčit. Říkali: ‚Bergen Belsen, tam byla otrávená voda a sklo rozemleté ve chlebu, nechme ji, to nemá smysl, ta to nepřežije.‘ A já jsem si v duchu říkala, vy volové, když už jsem přežila to všechno, tak přežiju i vás.“
V noci si Brigita Steinová vypůjčila od jiné pacientky šaty a vypotácela se před nemocnici, kde si ji všiml kolemjdoucí muž a odvezl ji k příbuzným. Vážila 28 kilogramů. Dora na tom nebyla o mnoho lépe. Vyprávěla, že se po návratu musela dostavit na úřad pro osvědčení o národní spolehlivosti, které jí odmítli vydat s tím, že pochází z Karlových Varů, kde byli samí Němci.
Brigita Bakovská (za svobodna Gita Steinová) se s následky holocaustu potýkala celý život. Zemřela v prosinci 2019. Pokud se o jejích osudech chcete dozvědět víc, poslechněte si Příběhy 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
