Eva Turnová: Vladimíra
Čtu už podruhé knihu o Vladimíře Čerepkové, české básnířce a bohémce. Vladimíra jako dítě vystřídala několik pasťáků, ze kterých umanutě utíkala domů, kde ji nikdo nechtěl.
Těžko říct, jestli je její příběh o střetu mezi představou o absolutní lásce a potřebou absolutní svobody, nebo spíš o vztahu k matce, která ji, jako vnitřní démon, pronásledovala i ve chvílích své nepřítomnosti.
Čtěte také
Došlo mi, že člověk, který nezažil bezpodmínečnou lásku, je jako černá díra, kam všechno padá a nic ho nenaplní. Láska je pro něj nemoc i lék, ale přitom sám neví, oč v ní jde, jelikož ji doopravdy nezažil. Hledá ji celý život skoro jako drogu – plete si ji se svobodou, sexem, útěkem, obdivem…
Někdo skončí na skutečných drogách, někdo si najde jinou závislost a někdo v sobě i přes všechnu tíhu vydoluje lehkost jako způsob přežití, a ještě k tomu píše krásné básně. Naučí se mít rád sám sebe a najde v sobě sílu, aby se vyrovnal s tím, kdo mu ublížil nejvíc. Matky totiž mají zvláštní schopnost: dokážou nás přivést na svět – a pak v nás zůstat jako hlas, který se ozývá celý život.
Matka: „Já tě vždycky milovala, ale ty jsi byla špatná dcera!“
Vladimíra: „Vždyť jsi dávala policajtům číst moje dopisy z emigrace!“
Matka: „To jsem ale přece musela, to snad chápeš, ne?!“
Na otázku: „Kdyby se před tebou třeba rozplakala, tak bys jí odpustila?“ Vladimíra odpoví: „Jo.“
Čtěte také
Přemýšlím, co by se stalo, kdyby se Vladimíra Čerepková nenarodila v roce 1946, ale třeba v roce 2000.
Po prvním útěku by se nasadil krizový terapeut, po druhém workshop na téma, jak přetavit trauma v osobní růst, následovalo by holotropní dýchání a možná i experimentální léčba mikrodávkami DMT. Ze začátku by to nebylo vůbec snadné…
Kouč: „Vaše trauma, slečno, je vlastně obrovský dar.“
Vladimíra: „To jsem ráda.“
Kouč: „Co byste s ním chtěla dělat?“
Vladimíra: „Utéct.“
Vladimíra by se nakonec stala influencerkou. Rozjela by podcast na platformě BorecBorec o bezhraničních vztazích, ale možná by nenapsala třeba tohle:
„Svoboda voněla ze stromů a dala se jíst z ukradených třešní.
Je tma. Nebojím se, naopak mám tmu radši, aspoň mě nikdo neuvidí. Jediný strach mám, že mě chytnou.
Z letního nebe nepadají hvězdy. Já bych to ale nechtěla. Měly by padat velké bílé kuchyně, nad kterými by se vznášely maminky v bílých zástěrách a všechno by vonělo jako o Vánocích.“
Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
