Ústavní právník Kysela: Imunita má sloužit jako pojistka proti stíhání z politických důvodů

Imunita má ústavní činitele chránit především v souvislosti s výkonem jejich mandátu, aby mohli svobodně hlasovat a diskutovat v Parlamentu. Kauza Čapí hnízdo ani podněcování k nenávisti v souvislosti s plakáty v předvolební kampani s tím ale nesouvisí. Jak správně chápat institut poslanecké imunity? Má chránit jednotlivce?

Imunita klasicky chrání to parlamentní těleso jako celek – to znamená jeho způsobilost rozhodovat v takovém politickém složení, které si přáli voliči. Ale z toho, že chráníte parlament, logicky vyplývá, že chráníte i ty jednotlivce. A teď jde o to, před čím je přesně chráníte, respektive z jakých důvodů.

Čtěte také

Co až poslanci nevydají Okamuru a Babiše? Valeš: Dosud byl Babiš „hodný“. Cabada: Odbrzdí ho to

Obecně se dá asi říci, že je chráníte před svévolným postihem, který by je měl vyloučit z politického života z důvodu, že zastávají nějaké postoje, které jsou nepohodlné těm mocným. To je asi nejobecnější schéma, které bychom mohli odvozovat už od kořenů parlamentní imunity v anglických ústavních dějinách sedmnáctého století.

Teď jde o to, jestli jednotlivé úpravy v různých státech odpovídají tomuto základnímu mechanismu, anebo tak úplně ne. Když by bez dalšího platilo to, co bylo obsaženo ve vaší otázce, tak bychom v zásadě chránili jenom hlasování a chránili bychom parlamentní projevy – což my v naší ústavní úpravě máme také. Ale nad rámec ochrany hlasování a projevu máme i tu obecnou trestní imunitu – respektive přestupkovou.

Český ústavodárce byl možná ve srovnání s tou představou, kterou jste prezentovala, o něco velkorysejší.

Jan Kysela|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Právě podle článku 27 odstavce 5 je dokonce možné rozhodovat o vydání k trestnímu stíhání i v případě, že byl zákonodárce chycen přímo při činu. Proč je tato možnost zakotvena v Ústavě?

Protože je to slovo proti slovu. Vy přece nikdy přesně nevíte, co se stalo, nebo nestalo. Co přesně znamená ten trestný čin? Je rozdíl mezi trestným činem, který si může představit každý z nás: na zemi leží chladnoucí mrtvola, vy, poslanec, senátor, máte v ruce zakrvácený nůž a v tu chvíli vás někdo přistihne.

Čtěte také

Poslanci svou imunitu hrubě zneužívají a nectí mravní základ. Zbývá jen tlak veřejnosti, míní Kroupa

Ale také to můžou být hodně odlišné trestné činy, které mohou být hospodářské povahy, můžou trvat delší dobu a tak dále. Tam je pak obtížné říci, kdy přesně vás kdo přistihl při páchání trestného činu. Toto zadržení je možné, to koneckonců Ústava umožňuje. Nicméně to, že vás někdo zadržel, ještě neznamená, že si vás může nechat ve své moci, aniž by o tom parlamentní těleso v jakémkoli ohledu vědělo a rozhodlo.

Je zde ten dvoufázový mechanismus. V prvním kroku řekne předseda komory: „ano, nechte si ho na základě toho, co jste mi řekli.“ V tom druhém kroku rozhoduje Poslanecká sněmovna, respektive Senát, protože ten druhý krok implikuje, že vás nejen ponechávám v moci toho, kdo vás zadržel – tedy policie – ale současně dávám souhlas i s trestním stíháním. To odpovídá jednomu z těch předchozích odstavců článku 27, který jste zmiňovala.

Rovnost, nebo pojistka?

Vy sám jste říkal, že myšlenkou bylo, aby imunita chránila Parlament před zvůlí výkonné moci – kdysi třeba panovníka. Andrej Babiš a Tomio Okamura jsou ale vrcholnými představiteli výkonné moci. Neztrácí to smysl?

To je pak otázka, za co všechno můžete činit odpovědnou ústavní úpravu, která upravuje kompetence prezidenta republiky nebo zde zrovna imunitu, nebo v jaké míře kritizujete ten konkrétní akt aplikace – buď ze strany prezidenta republiky, nebo rozhodnutí Ústavního soudu, anebo blížící se rozhodnutí poslanců.

V některých případech můžeme dojít k závěru, že ústavní úprava je hloupá, překonaná nebo nedomyšlená, ale v některých případech nám může vadit to, jak je v tom konkrétním případě použita.

Čtěte také

Vydají poslanci Babiše a Okamuru? A je poslanecká imunita přežitkem? Poslechněte si debatu

Ona taky může sloužit jako mezní odstrašení. To nevydání nemusí být v zásadě nikdy využito, ale může sloužit jako upozornění orgánů činných v trestním řízení, že je tady pojistka pro případ, že by na někoho vyrukovali z politických důvodů. Taková pojistka tu je, aniž by se musela v praxi uplatnit.

Můžeme i dojít k závěru, že žádná taková pojistka není potřeba, protože máme robustní demokratický právní stát, máme zásadu rovnosti občanů před zákonem a s výjimkou právě těch případů, o kterých už byla řeč, to je právě hlasování a projev. Žádná ostatní ochrana není potřeba, máme ji škrtnout a máme se řídit tím, čím se řídí ostatní občané.

Ústavní úprava se navíc v čase měnila. Prapůvodně byla postavená tak, že pakliže komory k trestnímu stíhání poslance nebo senátora nevydají, tak je chráněn jednou provždy. Trestní stíhání už možné není. Zatímco v posledních dvanácti letech je ta úprava postavena tak, že stíhání není možné jenom v rámci trvání konkrétního volebního období.

Čtěte také

Perzekuce lidí kvůli politickému názoru by byl návrat do dob minulých. Svoboda slova má být absolutní, míní Okamura

Mluvíte o úpravě z roku 2013. Zajímalo by mě, jestli se už tehdy nediskutovalo o širších změnách, které by víc respektovaly rovnost občanů před zákonem?

Popravdě řečeno si nevybavuji, jak masivně ten škrt měl být provedený ve vnímání různých diskutérů. Skoro se mi zdálo, že terčem kritiky byla právě ta jednou provždy vyloučená možnost trestního stíhání. Když byla tato věčná imunita kritizována, tak v zásadě vždycky bylo doporučováno řešení, které máme teď.

To se koneckonců zvažovalo i v roce 1992, když byla připravována Ústava, že totiž ochrana bude trvat jenom po dobu výkonu mandátu. Tato alternativa byla přijata. Nevylučuji, že by se už tehdy vážně diskutovalo škrtnutí obecné trestní imunity, ale nepamatuji si to.

Politická indemnita

Ani tato úprava ale nepostihla takzvanou indemnitu, což je rozšířená imunita, díky které poslanec ani senátor nemůže být stíhán za hlasování nebo projev na půdě Parlamentu, a to ani po skončení mandátu. Je to tak?

To jsou ještě dvě různé věci. V případě hlasování nemůže být poslanec ani senátor postižen vůbec nijak, zatímco v případě projevu nemůže být postižen veřejnoprávní sankcí, kterou má v ruce někdo jiný než Parlament sám. Typicky tedy nemůže být stíhán za trestný čin.

Čtěte také

Bartoníček: Koalice na nevydání Babiše a Okamury stojí. Poslancům ale do hlavy nevidíte

Ale v případě, že se svým projevem dopustí jednání, které by jinak bylo trestným činem, tak podléhá disciplinární pravomoci komory. Tudíž může být odsouzený mandátovým a imunitním výborem za disciplinární delikt k pokutě.

To jsou ty rozdíly. V jednom případě žádný postih, v druhém případě postih disciplinární.

Kdybychom se dívali do zahraničních úprav, můžeme zjistit, že někde jsou chráněny politické projevy i mimo Parlament, někde bude chráněna osoba poslance či senátora putujícího na jednání Parlamentu nebo z něj.

Záleží zkrátka na tom, jaká historická zkušenost za konkrétní úpravou stojí. Ale ptáte-li se na indemnitu, tak je u nás skutečně vázaná na tyto dvě situace – s tou odchylkou, o které jsem mluvil.