Jefim Fištejn: Gordický uzel současné politiky
Politika nemilosrdně zplošťuje, zarovnává každou myšlenku na nejnižší společnou úroveň, tvrdí americký komentátor John Peder Zane v článku Gordický uzel současné politiky.
A svou nepříliš srozumitelnou tezi rozvádí takto: I ten nejostrovtipnější a nejpoučenější hlas, když se pustí do posuzování politiky, zní pojednou plytce a banálně.
Čtěte také
Žurnalista má jistě na mysli podivný zvyk amerických umělců příkře se vyjadřovat k politickému dění, pokud neodpovídá jejich představám o společenském pokroku. Zejména se to týká hvězd popového šoubyznysu, jejichž hlasy jsou nesrovnatelně slyšitelnější než názory třeba vědců nebo filozofů.
Svůj názor autor opírá o nespočet poměrně nedávných příkladů. Na udílení cen Grammy každý oceněný zpěvák pokládá za svou povinnost vyjádřit se k současné politické situaci. Kdysi to byla válka ve Vietnamu, později Reaganova hrůzovláda, nyní je to politika deportace nelegálních přistěhovalců bičovaná angažovanými umělci kvůli svému nehumánnímu provedení.
Čtěte také
Zpěvák Bruce Springsteen věnoval brutalitě takového postupu vítěznou písničku, v níž popisuje, jak bezcitní pohůnkové „krále Trumpa“ drtí těžkou okovanou botou hlavy „občanů, kteří povstali za spravedlnost“.
Billy Eilish neváhala směle podpořit protesty proti násilnému vystěhování nelegálů, poněvadž, jak řekla doslova: „Nikdo není nelegální v zemi, která byla ukradena někomu jinému.“ Nevysvětlila přitom, za koho vlastně pokládá sama sebe – za potomka Indiánů, okradených o půdu, nebo za jednoho z okupantů, kteří zabrali území, jež jim nepatří, a co hodlá udělat, aby tu křivdu odčinila. Vždyť není, kam se odstěhovat, protože žádná země na světě nepatří svým původním obyvatelům!
Proč upadají do podprůměrnosti?
John Peder Zane se neposmívá absurdním tvrzením namyšlených hvězdiček šoubyznysu. Zajímá ho jiný obecný jev, který tu vždy vyhřezne na povrch: proč i velcí básníci, mistři slova, mocní velkolepých obrazů, jakmile začnou mluvit o politice, najednou jakoby ztrácejí veškerou svou jazykovou vytříbenost a upadají do podprůměrnosti? Proč okamžitě klesají na úroveň novinových klišé, otřelých floskulí, proč se jejich projevy svým chudým výrazivem tak nápadně podobají unylým řečem provinčních politiků?
Čtěte také
Kdy jste od nich naposledy slyšeli něco překvapivě originálního, nějakou svěží a netriviální myšlenku o běžných politických událostech? Pokládá John Peder Zane čistě rétorickou otázku. Jsou schopni pouze papouškovat to, co zrovna přečetli nebo slyšeli od někoho, koho pokládají za autoritu.
Proto vstupovat s nimi do polemiky, je taková beznadějná nuda – než otevřou ústa, už víte, co budou říkat a na koho se odvolávat. A možná totéž si budou myslet oni o vás.
My to známe z vlastní nedávné minulosti. I ti nejlepší textaři a skladatelé, autoři úchvatných skladeb, najednou vypadali nemohoucně a netalentovaně, když museli na objednávku napsat cosi povznášejícího pro Sokolovský festival politické písně.
Americký komentátor John Peder Zane vysvětluje tento jev tím, že úkolem umělce je nanejvýš pokládat ostré a nesnadné otázky, zatímco politici musí na ně nacházet věrohodné a funkční odpovědi, což určitě není totéž. Dejme tomu.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
