Příběhy lidí, měst a krajiny. Poslouchejte cyklus Zapomenuté regiony
Zapomenuté regiony: „Maminka chtěla deset let utéct zpátky na Moravu,“ vzpomíná bývalý starosta Mostu
V severních Čechách šlo ve 20. století o třaskavou směs, která trvá dodnes. Nikde jinde nemuseli lidé tak bojovat o svou identitu a pocit hrdosti, že sem patří. Nikde jinde ve světě se nestěhovaly kostely a nepoužívaly reálné budovy jako filmové kulisy určené ke zničení. Tam, kde dřív byla měsíční krajina, jsou dnes jezera a po letech apatie se už zrodila nová generace, která s respektem k minulosti vytváří budoucnost. Ale tento kraj vám nedá nic zadarmo.
Josef Hurt jako katolický kněz má za sebou pestrou cestu severními Čechami. Od Litoměřic přes Ústí nad Labem, Bohosudov, Most a Kryry. Velká a malá města, kde ve 20. století dějiny vytrhly lidi z kořenů.
Více či méně divoké odsuny a přesuny obyvatelstva způsobily především to, že se tu málokdo cítil opravdu doma. A podle toho se tu jednalo – s krajinou, s městy, lidé sami se sebou navzájem.
Nemá smysl doufat v zázrak
Mladý jezuita Hurt se ocitl poprvé v kněžské službě na severu v Bohosudově a okolních obcích v 90. letech, následně sloužil i v Duchcově, v Mostě a okolí a v městečku Kryry. Severní Čechy v zásadě považuje za „misijní území“.
Čtěte také
Už v době prvního setkání se severními Čechami v roce 1984 si rodák z Brna a čerstvý bohoslovec litoměřického semináře musel zvykat na zcela novou realitu. „Procházky zdevastovanou krajinou, málo lidí v kostele, téměř žádný komunitní nebo společenský život farnosti.“ Taková byla jeho první léta na severu.
Zároveň musel často bojovat s osudem kněze jako fundraisera a opraváře kostelů. „Strategie některých kolegů byla, že pokud bude v daném místě v neděli mše aspoň pro těch několik lidí, další přijdou… Ale tak to bohužel nefunguje. Buď budeme dělat věci jinak, nebo doufat v zázrak,“ dodává Josef Hurt.
Od té doby se ale nepochybně mnohé změnilo k lepšímu. On sám se pokoušel za svých mosteckých let vejít co nejvíc do styku nejen s věřícími, ale i s radnicí, Rotary klubem a vůbec všemi aktivními lidmi z regionu, se kterými měl možnost se setkat a účastnit se komunitního plánování v sociálních službách.
Maminka chtěla utéct zpátky na Moravu
Kulturní šok po příchodu na Mostecko zažil po svém příchodu také Bořek Valvoda. „Přistěhovali jsme se na začátku 50. let. A prvních deset let chtěla maminka pěšky utéct zpátky na Moravu,“ vzpomíná první porevoluční starosta města Most.
Jedním dechem ale dodává: „Most se za ta léta neskutečně proměnil. To město kdysi seshora nebylo vůbec vidět, jak ho kryl dým a mlha.“
Krajina pod Krušnými horami byla bohatá na uhlí a její prosperita byla na těžbě založena nejpozději od začátku průmyslové revoluce v 19. století. Ale o sto let později se ovšem drahocenná surovina stala pro značnou část Podkrušnohoří prokletím.
Podle Bořka Valvody se o plánované likvidaci Mostu uvažovalo poměrně dlouho, ale zároveň to nebylo téma rodinných večeří. „Můj otec pracoval jako politicky sesazená osoba na výsypce, a tam to byl samý farář, profesor a doktor práv, úplně jako ve Skřiváncích na niti. A od svých parťáků se postupně dozvídal, že se něco řeší s městem.“
„Ale je nutné říct, že když v 60. letech rozhodlo o likvidaci města, mnoho lidí to rozhodnutí akceptovalo. Slíbily se jim nadstandardní byty, tekoucí teplá voda a tak dále. Koneckonců většina starého Mostu byly domy ještě s vodou na pavlači, úplný Žižkov,“ dodává Bořek Valvoda. Likvidaci města tak nakonec mnoho lidí akceptovalo jako „nezbytnost“.
Co se nedá vyčíslit
Ale opravdu to nezbytnost byla? Nebo to byl jenom technokratický záměr, úvaha křížená myšlením těžařů a architektů, stavitelů „nového“ a „lepšího“ světa na údajně bezcenných troskách toho starého?
Čtěte také
Čistě účetně se likvidace starého Mostu jakž takž vyplatila. Ale výnos byl okolo tří miliard předlistopadových korun, takže vlastně žádná sláva, a z hlediska kulturních škod to byla nevyčíslitelná katastrofa.
Ne že by se podobné věci neděly i ve světě, a to i dnes – třeba porýnská vesnička Immerath padla za oběť důlní činnosti ještě v roce 2018 a taky tam příznačně jako poslední zbourali kostel.
Ale úplné vytěžení mnoha čtverečních kilometrů až do měsíční podoby – říkalo se tomu krásným slovem vyuhlit – to by asi jinde na západ od našich hranice asi přece jen neprošlo.
Dokud bude stát chrám, život pokračuje
Mostecký rodák, novinář Martin Vokurka, píše o problémech kraje mnoho let. „Jsme v Sudetech, tam je příčina našich sociálních problémů,“ konstatuje. „Do roku 1939 žili Češi, Němci a Židé žili společně, ale po 2. světové válce museli Němci pryč. A některé vesnice v Krušných horách se téměř vylidnily, stejně tak město Most. Přišli lidé z vnitrozemí a ze Slovenska. A tou vykořeněností začaly problémy.“
Starý Most tak umíral salámovou metodou a v první fázi bylo vlastně rozhodnuto ho postupně učinit neobyvatelný – už jen tím, že se do něj neinvestovala ani koruna.
Dnes se tomu říká urbex – objevování interiérů polorozpadlých staveb více či méně určených k zániku. Ale od poloviny 60. let se urbexem stával celý starý Most. A celé další generace to vnímaly velmi intenzivně – i novinář Martin Vokurka jako dítě v 70. letech poznával město, které mu připadalo jako obraz z temných severských pohádek od Andersena nebo bratří Grimmů, kde zlo zvítězí nad dobrem.
Stojí za to připomenout slova biskupa Štěpána Trochty z poslední mše konané před přestěhováním kostela Nanebevzetí Panny Marie, který se jako jediný ze starého Mostu zachránil:
„Celé generace naplňovaly v neděli po staletí tento chrám, aby se účastnily nejsvětější oběti. Lidé zde byli křtění, zpovídali se, uzavírali manželství, žili zde a přenechávali své místo následujícím generacím. Má tedy prostor chrámu i svoji zvláštní atmosféru. Náboženský odkaz tolika generací je sem jakoby vkořeněn. Dokud chrám bude stát, je naděje, že současnost života najde své pokračování v budoucnosti právě v duchovním odkaze otců.“
Vracíme přírodě, co jsme jí vzali
Tato slova jako by potvrzoval i Martin Vokurka, který sám léta bojoval s pocitem, zda ve městě zůstat nebo odejít, a nakonec tu žije dál.
„Ono to chce trochu odvahu. Třeba v jižních Čechách máte hotovo, víte, že tam ráno najdete barokní náves a rybníček a zůstane to tak. Ale tady se budoucnost teprve utváří, a to je přece dobrodružství! V místech, kde byly šachty, vzniklo jezero a usazují se tu organismy, které nikde jinde nenajdete. A to je přece dobrodružství!“
Lidé v celém Podkrušnohoří znovu vracejí krajinu přírodě a snaží se tak aspoň částečně splatit, o co ji připravili. Zní to vizionářsky, ale už ne nereálně: na březích jezera možná za pár desítek let vyroste zcela nová mostecká čtvrť plná nových bytových domů a vilek. Mohla by tak vzniknout jedna z nejlákavějších „adres“ v severních Čechách.
Ale tak jako starý Most mizel a zanikal několik desetiletí, i čekání na tento nový Most vyžaduje trpělivost.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
